KONGO - Bětka Žáková již popáté - jiný a přesto tak podobný život

Zivot v Bakanja se po vanocnich prazdninach znovu zabehnul do svych starych koleji, znovu jsme nastoupili do skolniho rytmu a musim rict, ze jsem si to fakt uzivala. Jako by se mym zackum misto toho, aby vsechno zapomneli, nejakym zazrakem vetsina veci v hlave udrzela a navic usadila, tak mi temer vsichni delaji velkou radost, snad to prokazou i v unorovych testech:) S temi mladsimi jsme se navic krome francouzstiny pustili i do matematiky, tak zase neco malicko jinyho a rozptylujiciho. Jedinou nevyhodou se ukazal muj kontejner, ve kterem ucim - kdyz prsi, kvuli plechove strese je to takovy hluk, ze vubec neslysim, co deti ctou, a kdyz neprsi, je pro zmenu takovy horko, ze je clovek asi po peti minutach zpoceny az za usima. Tak si vyberte. No ja jsem porad zastance deste:)

Pocet zaku v prvni tride (kde jsou kluci od 5 do 14 let) behem ledna prekrocil hranici sedesati, a tak byla otevrena druha prvni trida. Snad to aspon trochu ulehci ucitelum praci a klukum uceni, protoze v posledni dobe byli v lavicich nekdy i po ctyrech, a s vydychanym vzduchem a ucebnim stylem ''opakovani je matka vsech ved'', kdy se neco napise na tabuli a pak to vsichni sborove recituji treba petkrat nebo i vickrat, tak zvlast proty male je fakt tezky se soustredit a radsi spi nebo koukaji z okna a myslenky jim litaji nekde uplne jinde.

Jinak se leden nesl ve znameni dvou veci  - zaprve priprav na svatek Dona Bosca posledniho ledna a zadruhe africkeho sampionatu ve fotbale. Svatek Dona Bosca se slavi kazdorocne 31. ledna v den vyroci smrti zakladatele salesianske kongregace. A ze se tady fakt slavi se vsi paradou! Pokud bych mela porovnat Vanoce a svatek Dona Bosca, neni nad cim vahat. Tak hned zaprve, slavilo se dvakrat. Nejdriv vsechny salesianske domy v centru mesta v jedne ze salesianskych skol. To bylo v pulce ledna. A pak v den samotny kazde stredisko u sebe. Jak to bylo u nas? Padesaticlenny sbor trenoval dva tydny predem kazdy den (a to je tady fakt hodne nad normou), ministranti nacvicovali ceremonii, salesiani shaneli penize na zaplaceni vydaju a spolecne s nami dobrovolniky pripravovali velkou hru, ktera se ten den mela odehrat. A ze to byl celkem orisek, pripravit hru, ktere se muze zucastnit 500 kluku ve veku od 5 do 24:) V samotny den D se sesly vsechny deti z Bakanja, vsichni kluci z Bakanja ville, mladeznici z Magone a jeste kluci z dalsich dvou center, ktere jsou soucasti Del Matky Markety (to je organizace, ktera zastresuje asi 15 vzajemne propojenych domu, v nichz se salesiani v Lubumbashi a okoli staraji o (drivejsi) kluky ulice  - Bakanja je jednim z nich). Vsechno zacalo ohromnou slavnostni msi, samozrejme. Nejen diky nadhernemu zpevu, spontannimu tanci vsech zucastnenych a preplnenemu salu to byl fakt velky zazitek.

Potom jsme pro male meli tu hru  - spousta stanovist, na kterych si zkouseli ruzne dovednosti a kdyz se jim darilo, dostavali znacky na kartu, kterou kazdy dostal. Velci nakonec hrali fotbal, i tak bylo na vsech stanovistich preplneno a nejvetsim vitezstvim bylo udrzet kluky disciplinovane pockat, az na ne dojde rada:) Vsechno probehlo nad ocekavani klidne, bylo krasne a vsichni na sobe meli obleceni z latky s Donem Boscem vyrobene ke stoletemu vyroci prichodu salesianu do Konga. No a pak samozrejme nejdulezitejsi cast dne, vsichni, a hlavne ucitele, se poradne nadlabli:) A kluci dostali tasky s darkama, no jak rikam, vetsi slava nez Vanoce:)

Od pulky ledna tady zacal africky sampionat narodu. Teda ne tady, v Jihoafricke republice. Ale ono je to jedno, skrze televizni obrazovky tu tim vsichni zijou na 200%. Podle programu sampionatu nam ted i prichazi a odchazi proud. A to zcela presne - pred zapasem proud zapnou, v polocase vypnou, pred druhou pulkou zapasu zapnou a asi tak minutu po zaverecnem zapiskani uz jsme zase potme:) Ranni slovo a porada pro ucitele se od prvniho dne sampionatu pokazde zvrhne v debatu o tom, jak kdo hral vcera, jak to dopadne dneska, vsichni diskutuji pres sebe a co teprv kdyz se mluvi o Kongu, to se ani neda zastavit. Tak se s maman Annie vzdycky na sebe potutelne usmivame, jedine dve belosky:) Salesiani kvuli zapasum posouvaji cas spolecne modlitby a pro me osobne, zajimavejsi nez sledovat zapas je pozorovat jeho divaky  - jeden ze salesianu byl pasovan trenerem, protoze vzdycky strasne vehementne pred televizi radi hracum, co delat lip a cemu se vyhnout, dalsi bratr dokonce kope spolecne s fotbalistama, a kdyz dali Konzani v poslednim zapasu gol v prvni minute, skakali radosti do vzduchu a to neprehanim:) Bohuzel, navzdory tomu, jak jsou tu vsichni z fotbalu vedle, navzdory tomu, ze kapitan konzske reprezentace se jmenuje Poklad, a navzdory tomu, ze nekteri nasi kluci se behem posledniho zapasu snazili dovest tym k vitezstvi zpivanymi modlitbami, nase slavna demokraticka republika nezvladla postoupit ze skupiny. A tak uz ted jen sledujeme, kdo z tech stastnejsich a lepe pripravenych zvitezi ve finale v pulce unora. No jo, je to sport:)

No premyslim, o cem vam tak napsat a co jsem jeste nezminila. Bezi mi hlavou vsechny ty prihody, ktere se tady dejou a ktere mi treba ani neprijdou zajimave, a pritom je to jenom tim, ze uz jsem na ne jaksi zvykla. Na neco ale jeste porad zvykla nejsem:)

Pred par tydny volal jeden kluk z Magone otci Eduardovi, rediteli komunity, ze ho zatkli a jestli by ho neprijel vysvobodit. Co se stalo? Ukazalo se, ze tenhle osmnactilety kluk uz par mesicu chodi s patnactiletou slecnou. Nicmene jejim rodicum se to  nelibi a tak mu proste zatrhli, aby se s ni vidal. Coz neudelal a kdyz ho ted jednou videli u nich v ulici, dosla jim trpelivost a kluka odvezli na policii. Otec tam dorazil, rodice zadali jako nahradu za to, ze ho policie pusti, 500 dolaru. Po dlouhe debate policajti prohlasili, ze staci zaplatit malou pokutu 100 dolaru. Otec tolik nemel, nakonec se mu ale ''vinika'' podarilo vysvobodit za 25 dolaru. Kdyby ten kluk nezavolal a otec se za nej nepostavil, druhy den by ho odvezli do vezeni a v nedeli bych ho tam mozna potkala..

V navstevach vezeni pokracujeme. Pokazdy s sebou beru i nase velky kluky, je to pro ne strasne velkej zazitek vetsinou, zvlast pro ty, co tam jsou poprve. Skoda, ze vzdycky muzou jet jen dva. Posledne jsme tam videli asi puldenni holcicku, ktera se narodila jedne vezenkyni v noci pred nasi navstevou primo v bloku. Oba rodice jsou ve vezeni, takze miminko tam zustane taky. Sila..veznem driv, nez se narodi..ale nejvic se tam vidame s nezletilymi vezni, kteri maji vlastni blok. Pokazde neco privezeme a pak si povidame, obcas potkame nektere byvale kluky z Bakanja, holt vsechny pribehy nekonci stastne. Ale jinak jsou vzdycky strasne radi, kdyz vidi nekoho ''zvenku'', vetsina z nich je dost pozitivni, ackoli jeste treba nejsou ani odsouzeni, uz si planuji zivot po propusteni, jak bude vsechno jinak..pro me jsou to vzdycky takovy fakt intenzivni okamziky.

Jednou rano hodne prselo. Na ranni setkani pred zacatkem vyucovani se nedostavil ani jeden ucitel, krome nas, kteri bydlime primo v Bakanja. A to ani ti, co bydli asi 50 metru odsud:) Nikomu to neprislo divny - vzdyt prece prsi..Deti byla taky hrstka, kluci, kteri tu bydli, a par dalsich odvazlivcu..asi s hodinovym zpozdenim se dostavili ti, co bydli hned za rohem, no a postupne se trousili i ostatni, v holinkach a plastenkach, a svete div se, uz kolem desate byli ucitele vsichni!

A delala jsem s klukama bukari. Teda to nebylo poprve, ale poprve jsem to dotahla az do konce a delala jsem pak i koule, ktere kluci dostavaji. Bukari je tuha kase z kukuricne mouky a vody, ktera se tady ji jako priloha kazdy den k obedu a k veceri (k snidani ne, to je mala obmena  - ridsi kase oslazena cukrem). No a kamenem urazu bylo delani tech kouli. Pouzivaji se k tomu dve hlinikove misticky, ktere se namoci do vody, nabere se kase, misticky se priklopi k sobe a vznikne koule. Zjistila jsem, ze kluci maji ruce nevim z jakeho materialu, nicmene nic je nepali. Ja jsem po prvnim pokusu myslela, ze vic jak dve nezvladnu. Ale nenechali me odejit a musela jsem si to vypit  az do dna (obrovskeho, tak stolitroveho hrnce, nebo spis kotle). Odesla jsem se dvema puchyrema, cervenyma koneckama ostatnich prstu a hrdym pocitem, ze jsem udelala dalsi z kroku k africke asimilaci:)

No a ja? Ja jsem behem ledna byla pasovana na ''komunitni decko'', navzdory tomu, ze je mi ted o rok vic, si ze me vsichni delaji legraci, ze je mi trinact, ze nesmim pit alkohol, ze musim na vsechno zadat povoleni, a navic zjistili, ze bratr Pascal, jeden ze salesianu, se narodil ve stejnem roce jako muj tata, takze ho ted musim oslovovat papa (''tatka'') Pascal. Ale tak co, doma jsem vzdycky byla nejstarsi, tak si ted uzivam byt benjaminkem:)

Konecne jsem ziskala trochu povedomi o okoli mesta, navstivili jsme nekolik mist, kde jsou jine salesianske domy, pri te prilezitosti jsem taky (bez pasu, coz si vyzadalo dlouhou debatu, ale nakonec povolili!) prekrocila konzsko  - zambijske hranice. A jedla jsem antilopi maso! Ale spis proto, abych ho ochutnala, kdyz uz tu jsem. Dvakrat me nenadchlo:)

Po malych kruccich se taky ucim svahilsky, kvuli nedostatku casu a duslednosti ale porad zustavam u kratkych a hlavne uzitecnych frazi typu ''svahilsky mluvim jenom trochu, mam rada bukari, zavri dvere, jdu do mesta, delam si srandu, cemu se smejes, nedelej hluk, mam te rad, co chces, slez dolu'' a podobne. Ale tak pomalicku to jde, kdyz mam stesti, obcas vyrozumim i tema hovoru:)

Mam se tu porad dobre, a ackoliv zvlast nas otec reditel skoly me casto rozciluje zejmena tim, ze ma na vsechno dost (ne dost, fakt az prilis moc) casu a tudiz vsechno, o co ho pozadam, trva vecnost,  a spoluprace s nim je obcas fakt pro silny povahy , tak me stale neopousti pocit jedinecnosti toho, co tu ziju, a velke smysluplnosti tohohle opravdu ciste salesianskeho dila. Don Bosco se staral presne o tyhle kluky - kteri nikoho nezajimali a bezcilne se potulovali po ulicich, kradli a nevedeli, co dal. Kdyz si clovek srovna, kde by tihle kluci bez salesianu byli, tak proste zretelne vidite rozdil. Tak jsem vdecna, ze toho muzu byt aspon na nejaky  cas soucasti:) Normalne uz jsem se zacala taky ohlizet pokazde, kdyz vidim belocha. Uz mi proste prijde uplne divna predstava, ze by vsichni okolo byli bili. A taky, jak uz jsem zvykla pred spanim sfouknout svicku, protoze vecer proste neni proud, tak se mi parkrat stalo, ze kdyz proud zrovna nahodou byl, pokousela jsem se sfouknout vypinac:) No tak nevim, to uz to se mnou zacina byt vazny..

Je to tady o hodne jiny nez doma. Je to samozrejmy, jina kultura, jini lidi, jina prace, jine zvyky..a co je pro me jeste hodne jine, je to, ze se tady vazne muzu soustredit 100% na jednu vec - jsem proste tady a snazim se tu byt co nejvic platna a temer nic me od toho neodvadi. To je ve srovnani s mym rozlitanym zivotem v Cesku velka zmena. Samozrejme, rada pro me exotickych veci tu je - v Cechach po skolnim dvore nebehaji kuzlata, desetileti kluci nepodrezavaji slepice k obedu a na ulici nepotkavate deti s opickou na voditku. Ale zaroven je tu zivot i dost podobny tomu, co zname  - velka cast toho, co tu zijeme, jsou naprosto obycejne veci: komunikace s klukama a salesianama, nedorozumeni a nasledna usmireni,  planovani nasledujicich dnu, reseni problemu s detma a sdileni jejich uspechu a nadseni, unava po dlouhem dni a radost, kdyz vidite vysledky sve prace a kdyz to nekdo oceni. A hlavne je tu zivot naplneny a promenlivy, tak se nenudime:)

Tak vas vsechny znovu zdravim do ceske kotliny. Preju pevne nervy s novym prezidentem, hodne radosti z toho vseho snehu, co tam mate, a at vas, jako me tady, nikdy neopousti pocit smyslu toho, co delate, a nadeje! Mejte se krasne!

Alzbeta