V zemi, kde je možné všechno
Blížíme se k hranicím Konga, už několik kilometrů jedeme v protisměru, občas se vyhneme protijedoucím kamionům. V našem směru je totiž silnice zablokovaná kamiony. Čekají zde někdy i týden, aby se dostali přes hranice ze Zambie do Konga. My naštěstí v koloně čekat nemusíme. Hraniční kontrola je ale „výživná“ i pro ty, kteří do země, kde je možné všechno putují pěšky nebo osobním autem. Na hranicích jsme strávili asi čtyři hodiny (víza už jsme měli vyřízené z ambasády v Praze, takže jsme potřebovali jen razítko, že jsme do země přišli).
Celkový souhrn úplatků na hranicích činil:- 40 dolarů
- lahvička slivovice
- posvěcená medailka pražského jezulátka
Už když jsme ke Kongu přijížděli všimli jsme si výrazných rozdílů. Silnice jsou o poznání horší, všude jsou odpadky a spousta lidí. Když jsme v noci projížděli městem Lubumbashi lidé nám otvírali okýnka u auta a chtěli po nás peníze. V Bakanja Centre, kde jsme byli ubytovaní, ale vládla pohoda. O poznání živěji bylo ráno. Už před šestou ranní začali kluci, kteří zde bydlí, uklízet a u toho si prozpěvovat. Vzbudili tím kohouty, kteří je ve zpěvu doplňovali. A tak jsme se s mírnou neochotou opustili své vyhřáté postele i my.
Děti ulice
Čekaly nás čtyři dny poznávání středisek pro děti ulice. Bakanja Ville je první záchytné místo. Může sem přijít kdokoliv. Dveře jsou otevřené, kluci si mohou zahrát hry, vyprat prádlo, vysprchovat se. Mohou zde zůstat a vyměnit ulici za místo přijetí. Pokud zvládnou delší pobyt zde, mohou přejít do Bakanja Centre. Zde je základní škola a pevný řád, který kluky drží. Pro starší je ještě středisko Magone, kde zakladatel tohoto vzdělávacího systému otec Eric otvírá různé kurzy pro mladé, aby získali i praktické vzdělání (kuchaři, ševci, zahradníci, automechanici).
S otcem Ericem jsme se vydali i do ulic. Ne na pohodovou procházku městem, ale na místa, kde tráví své dny děti ulice. Mladí lidé různého věku a každý měl u sebe láhev s lepidlem, to nejvzácnější, co mají. Když nás uviděli, běželi za námi a láhve nám nabízeli. Chtěli od nás peníze na jídlo. Když je chtěli po otci Ericovi, nabídl jim jen svou prázdnou ruku. Pro každého měl ale vlídné slovo a nabídku života v centru. Života bez strachu, s jistotou každodenního jídla, vzdělání, přijetí. Mnozí to dřív již zkoušeli, ale nedopadlo to. Tak je Eric zval znovu. Každého zvlášť, osobně. Dělá to tak už několik desítek let. Neúnavně buduje DOMOV pro ty, které nikdo nezná, o které se nikdo nezajímá.
V Lubumbashi jsou také střediska pro děvčata, ale v jiné části města.
Jsme rádi, že můžeme tento domov podporovat. Naši dobrovolníci jsou zde známí a všichni si je velmi dobře pomatují a povídají nám příběhy, které společně zažili. Díky darům se může krůček po krůčku zlepšovat život těchto kluků.
