Bětka Žáková z Konga podruhé: vězení, konžští skauti a nová bílá tvář

Od chvile, co jsem prijela, cas ubiha kazdy den rychleji. Mam dojem, ze prvni dva tydny tady trvaly nekolikanasobne dele nez ten dalsi mesic a pul az do dneska. Nevim, cim to je.

Kazdopadne je uplne porad co delat  – jako asi vsude. Obcas je tezky vysvetlit klukum, malym i tem vetsim, ze v jedenact vecer jim opravdu nemuzu vysvetlovat porovnavani zlomku a ze chci jit spat. Je to proste nevyrovnany – ja jsem jenom jedna a jich je tolik. Vsichni maji pocit, ze jsem tu jenom pro ne, coz je pravda, ale nemuzu se venovat naplno kazdemu. Tak z toho obcas prameni nejake problemy, kluci jsou nastvani, ja unavena..ale nastesti nam sem v prvni pulce rijna pribyla nova dobrovolnice z Belgie, sice jenom na mesic, ale tak lepsi nez nic, ze – a tak se pozornost kluku muze rozdelit mezi dve dobrovolnice, coz je, musim rict, celkem poznat:). Taky si obcas clovek muze jen tak popovidat, postezovat si na vsechny ty nepravedlnosti, co se udaly :) a dodat si navzajem energii do dalsich dnu. Takze to je paradni!

Za ten mesic a pul se nam tu udalo spoustu veci. Jak taky jinak:). V prvni rade jsem se pokusila jaksi  stabilizovat svuj rozvrh behem tydne. Slabych zaku na doucovani pribylo, deti na hraci terapii v mem kontejneru trochu taky. Cteni a trochu i psani, to me bavi. Kazdy z kluku je jiny, ale s vetsinou delame to same – nejdriv abecedu, a pak pokracujeme slabikami a tak dale. Nikdy jsem takovehle zaklady cteni neucila, navic ve francouzstine, kde se spousta veci cte jinak, nez se to pise  – takze se porad ucim taky. Na nekoho moje metody zabiraji lip a tak uz jsme se dostali k celym vetam a delaji mi radost, s jinymi jsme porad u nekolika hlasek, skladame slabiky a v zasade zaciname pokazde znovu.  Ale musim rict, ze alespon prozatim jsem se v tehle individualni praci se slabymi zaky docela nasla a moc me to bavi – nedokazu si predstavit, ze bych ucila celou tridu, kdyz je deti hodne, jeste porad nemam moc autoritu. To u te psychologie, tam jeste porad trochu tapu, protoze se neustale objevuji nove deti, a ja pokazde znovu vymyslim, jak jim pomoct a neublizit. Protoze jsou to deti, ktere v naproste vetsine pripadu zazily neco, co si ja zrejme nedokazu ani predstavit, a jak se dostat citlive tam, kam potrebuju, to je beh na dlouhou trat.. No a kdyz uz jsem unavena z kontaktu s detma, je tu spousta dalsi prace v kancelari i jinde, takze zapisuju dochazku do sobotnich  ‘’zajmovych krouzku’’, peru skolni uniformy pro prvnaky a kroje pro skauty, kopiruju pripravne listy pro ucitele a tak.

A z mene obvyklych aktivit? Byli jsme navstivit zdejsi centralni veznici, ktera je za mestem. V Cechach jsem nikdy ve vezeni nebyla, takze porovnavat nemuzu, ale zanechalo to ve mne hluboky dojem  – prostredi bylo kupodivu celkem dobre, stromy, fotbalove hriste, policka se zeleninou..ale setkani s vezni, to se asi neda popsat. O dost vic jsem si uvedomila, ze svoboda neni jen slovo. Protoze kdyz vidite nekoho, komu je 17 a dostal trest na 15 let, tak ten pocit beznadeje je veliky..uvnitr vezeni mi vsechna slova povzbuzeni najednou znela jako neuveritelna klise. Urcite jsme tam nebyli naposledy, ale kazdy tyden bych to asi nezvladla – mozna jsem na to slaba povaha..

O par tydnu pozdeji jsem absolvovala dalsi velkou akci tohoto mesice  – velke vikendove setkani skautu z celeho mesta ku prilezitosti zahajeni noveho skautskeho roku (protoze tady jsou taky skauti, mezi ktere jsem se zapojila  – ale o tom vice v zaveru dopisu venovanem skautum:)). No zazitek neuveritelny..abychom se dostali na misto, museli jsme se vsemi 60 kluky projit v zasade skrz cele mesto. V sobotu tam a v nedeli zpatky. Sef skautu mi rekl, ze jedna cesta je 8 km, otec reditel komunity tvrdil 15, vedouci vlcat mluvil o 20 a kluci sami prohlasili, ze to je 24 km. Tak si vyberte:). Ale bylo to fakt daleko! Zabralo nam to tri hodiny casu cestou tam a tri hodiny zpatky. Protoze moc chodniku tu nenajdete, stradovali jsme si to vetsinou primo po silnici mezi prachem, kourem z vyfuku a troubenim aut,  to vse v odpolednim africkem slunci. Kluci ovsem ani na minutu neprestali zpivat pochodove pisne a nakonec jsme zdarne dorazili tam a druhy den s pomoci nanuku i zpatky (ackoli jsem byla neskonale vdecna, ze jsem na zacatku nevedela, co vsechno me ceka:) - ono je to nekdy lepsi!). A pritom jsem si nemela na co stezovat, mela jsem normalni boty a normalni batoh. Nekteri kluci meli pantofle, nekteri botasky bez tkanicek, a jeden si v pulce cesty sundal boty, protoze mel hrozne puchyre, a sel jen v ponozkach. Popruhy batohu mnohym z nich drzely na posledni nitce. Presto slapali porad dal a prohlasovali, ze jsou neunavitelni:).  No a na miste jsme meli  zahajovaci ohen, slavnostni nastupy, souteze mezi druzinami, kluci se koupali v rece, varili jsme si na ohni a spali namackani vedle sebe v dome bez strechy, takze v zasade pod sirakem:). Pujcili mi konzsky skautsky kroj a musela jsem se vyfotit s asi milionem konzskych skautu – to bylo poprve, kdy mi zacalo trochu vadit, ze jsem beloska, protoze co je moc, to je prilis..ale byl to bezva vikend a jeste par dni pote jsem ho citila v nohach a na svem pripalenem obliceji:).A co se  nam jeste udalo ? Meli jsme  tu (stejne jako v Jihoafricke republice, ze, Anezko a Magdo:)) epochu pleteni naramku, tak tu ted mame spoustu onaramkovanych kluku:). Taky jsem si v nejake chvili jen tak kreslila ruzne drobnosti na papir a kluci to videli – a od te doby jsem nucena kreslit lihacem tetovani na ruce a mohla bych to delat donekonecna, protoze po dvou dnech to zmizi a muzeme zacit znovu! No a aby toho umeni nebylo malo, zacala jsem ucit par kluku na fletnu, jsou na hudbu dost talentovani, tak to jde dobre a mam z toho radost. Obcas vyrazime s par kluky nebo s druhou dobrovolnici jen tak na prochazku po okoli, koupime si koblizky, ktere se tu prodavaji uplne vsude a ktere jsou tak strasne dobre, ze se zrejme vratim o deset kilo tezsi, a jen tak se snazime splynout se zdejsim prostredim, coz moc nejde, protoze se tady proste neschovate a slovo muzungu  – beloch  – je slyset na kazdem kroku. Jednu nedeli jsme byli na vylete  s malymi kluky a po ceste jsme si koupili zdejsi napoj munkoyo, coz je ridka kukuricna kase smichana s koreny manioku. Pri povidani s klukama se me jeden z nich zeptal (je mu asi 11), jestli kdyby jen tak takhle na ulici nasel velky diamant, tak jestli by se do nej nejaka beloska mohla zamilovat. Nejdriv jsem to nepochopila..ale pak jo. Uz takhle maly kluk ma dojem, ze jsou to penize, ktery se pocitaji.. Obcas kluci zpivaji zdejsi pisne, ktere se asi nikdy nenaucim, ale ktere jsou krasne – a zajimave je, ze jsem tady asi jeste neslysela jednohlasou pisnicku – vsechno to jsou vicehlasy. Zrejme proto, ze tady clovek nikdy nezpiva sam..

A spousta dalsich veci, vice nebo mene veselych – proste Afrika. O meste slibuju, ze napisu priste, protoze to je na dlouho  – o Lubumbashi  by se dalo napsat nekolik stranek, jak je (samozrejme) rozdilne od mest, ktera zname. Stale netrpelive ocekavame dest, pry uz tady mel davno byt. Obcas uz to vypada, ze zacne prset, a pak nic - maximalne par blesku a konec. Ale tak jednoho dne to prijit musi:).

Abyste si nemysleli, ze jsem to tentokrat odbyla, vezte, ze na konci dopisu je jeste jedno velke PS – ve kterem pisu o skautingu tady, jak jsem ho zatim poznala. Ale ti, ktere skautovani az tolik nebere, to nemusi cist:).

Zdravim vas z Konga, dekuju za vsechny vase vzkazy a modlitby. Zdravi vas i cela komunita, jejiz vyborny otec reditel mi kazdy vecer hrozi, ze mi odebere ceskou narodnost, protoze nevypiju k veceri celou flasku piva (ktera ma mimochodem ne pul, ale trictvrte litru). Ale jinak se citim celkem zapadnuta, a to tu nejsem moc dlouho:).  Zdravi vas i vsichni chudi, ale srdecni Africane, ktere tu potkavam. A posilame vam trochu africkeho slunce, trochu klidu, se kterym se tady vsechno (ne)resi, a trochu lasky, se kterou se tady vsichni staraji o deti, se kterymi je to nekdy tezke, ale ktere by jinak zustaly opustene na ulici. Mejte se vsichni krasne a zase za mesic !

Alzbeta

PS : A ted slibeny skautsky dodatek : Kazdou sobotu tady probiha neco jako zajmove krouzky  – ale  je to povinny pro vsechny zaky, takze kazdy, kdo chodi do skoly, si musi vybrat jeden z osmi ‘’krouzku’’, a toho se kazdou sobotu ucastnit. Uz jsem psala, ze do skoly chodi asi 240 deti  – a  z toho je tady 100  skautu. Takze jako fakt velka skupina, skauti jsou tu oblibeni! No tak jsem si rekla, ze kdyz jsem skautka u nas, zapojim se i tady, a tak se ze me stala vlceci mama:).

Skauting je tu stejny, a zaroven strasne moc jiny  – nejvetsi  napln jejich sobotnich schuzek tvori pochodovani a zpev. A jestli my u nas mame problem s tim, ze zpiva malo lidi, tady je to opacne. Proste vsichni jsou v kruhu a jeden se vrhne doprostred, zacne tleskat a zpivat, a vsichni ostatni se okamzite pridaji, a po par sekundach toho uprostred vystrida jiny se svou pisnickou a vsichni se okamzite pridaji k nemu. No a tak to vydrzi dlouho, dlouho.. Skauti maji navic totem pro kazdou druzinu, tak ti tancujou kolem totemu. A nejlepe, kdyz se spoji pochodovani a zpev, takze se zpiva do pochodu. A ze si to poitom masirujou dost rychle,  i ti nejmensi. Tak jsem se naucila par pisnicek a kdyz mam stesti a zrovna se zpivaji, pridam se. Jinak jenom pochoduju:). Hymna vlcat (zrejme) je tady taky dost dobra – nepochytila jsem vsechno, ale zpiva se tam neco ve smyslu “Oue, vlcata! Oue, vlcata! Pochodujme rychle, nohy jsou na chozeni! Kdo bude posledni, tomu usekneme hlavu!’’ – takze vidite :). A co me jeste zaujalo, to bylo rozdeleni do druzin na zacatku roku. Alespon u nas v oddile nad rozdelenim druzin pro nasledujici rok stravime hodiny a hodiny..a vite, jak to udelali tady? Vsech padesat vlcat se namackalo do skolnich lavic. A pak kazda rada lavic utvorila jednu druzinu. Proste tak, jak sedeli..nikdo se nikoho nepta, kdo s kym kamaradi a s kym ne..a kupodivu, zadny problem:) - tak mozna inspirace na pristi rok? :) A kdykoli je neco unavny nebo tezky, i ti nejmensi, pote co se zeptaji, jestli jsem unavena, a ja reknu ze trochu jo, prohlasi: ‘’No jo, to je skauting!’’ Maji svetle zelene satky s ruzovym lemem (ano, paradni kombinace) a jsou na skauty neuveritelne hrdi. Divci skauting se tu teprve rozjizdi, na zahajovacim vikendu bylo par iniciativnich radovych sester, ktere se snazi podporovat tu malou skupinu holek, ktere si mysli, ze skauting neni jenom pro kluky. A mimochodem,  konzsti skauti slavi letos, stejne jako ti cesti, sto let od sveho vzniku! Nahoda? Proste zajimave – mezinarodni skauting na vlastni kuzi. Myslim, ze dalsi skautske zazitky me jeste cekaji..