Jambo! – Ahoj! Zdravim vsechny poprve z Lubumbashi. Po dvou a pul tydnech stravenych tady v Bakanja Centre jsem nasla trochu casu, abych vam napsala, jak se tu mame. V poradku jsem dorazila a ted jsem tady, zvykam si a i kdyz je to teprve zacatek a spoustu veci me jeste ceka, moc se mi tu libi!

Zmateni po prijezdu nastesti nebylo tak velke - krome komunity a kluku me tu totiz cekala taky Marketa, ceska dobrovolnice, ktera se sem po roce vratila na prazdniny a ktere vdecim za pet dni, behem kterych mi ukazala a vysvetlila vsechno, co mohla a jsem ji naveky zavazana:). A tak nejsem tak ztracena!

Bydlim a pracuju v Bakanja Centre. Je tu salesianska komunita, ktera stredisko ridi, a ted tu mame asi 75 kluku, kteri tu bydli nastalo a o ktere se staram nejvic. Jejich osudy jsou ruzne, ale vetsina se nejakym zpusobem dostala do Bakanja Ville – strediska pro deti z ulice, ktere je v centru mesta a ktere se snazi tyto deti vratit zpatky do normalniho zivota. Pokud se rozhodnou ulici opustit a neni mozne vratit je do jejich vlastni rodiny, jsou poslani k nam do Bakanja Centre, kde se zapoji do fungovani v internatu a ve skole. Do skoly chodi krome tech internich taky dalsi kluci z okoli, celkem jich je (zatim) asi 240. Mame tu sest trid zakladky a dve tridy pro ty, kteri uz jsou starsi, ale do skoly nikdy nechodili, a snazi se dohnat hlavne cteni, psani a pocitani, aby pak mohli pokracovat na ucilisti.

Kdyz jsem prijela, mel byt uz prvni tyden skoly. Z nejakeho duvodu se ale navrat do skolnich lavic o tyden posunul, proste se to nestihlo, a tak jsme zacinali az minule pondeli. Aspon jsem o nic neprisla..ale od zacatku skolniho roku uz se najelo na pevny rad. Rano vstavame pred sestou a pak je mse v kapli pro komunitu – kluci mezitim vstavaji a uklizi. V sedm mame snidani a pak pripravu na skolu, ktera zacina kolem trictvrte na osm. Kluci se uci od 8 do 12 s jednou prestavkou, behem ktere hrajou fotbal, tancujou, hrajou hry a tak. Pak je obed a jeste od pul 2 do 3 studium. Pak maji bud praci, nebo sport, a ja odpoledne otviram knihovnu. To je takova zalezitost ceskych dobrovolnic tady, je to mistnost, kam muzou kluci prijit a pujcit si knizky, hracky, koleckove brusle nebo kolobezku. A hlavne tam muzou proste byt, hrat si spolu nebo si povidat. Pro vetsinu z nich je to ale dost tezke – po zivote na ulici se zase ’’vratit’’ do detstvi a jen tak si hrat. A tak se casto stava, ze jen chodi a stridave si pujcuji, co se jim libi, ale hraji si s tim treba dve minuty. A ja, protoze jsem tam sama, si s nimi hrat nemuzu, protoze je tam dalsich dvacet kluku, kteri neco chteji. Ale snad to nejak zaridime, aby tam se mnou nekdo byl a vzdycky mel jeden cas byt mezi detmi a hrat si s nimi. Jednou tydne sem chodi tri Belgicanky a jeste dalsi dobrovolnice Aurelie, a to je rozdil hned poznat. (Na fotce jsou deti jednou v knihovne – jedne z tech klidnejsich, kdy se mi I podarilo udelat par fotek :).)

Kluci jsou bezva. Az do chvile, kdy jsem prijela do Konga, jsem si myslela, ze mam celkem dobrou pamet na jmena. Ale evidentne jsem se dost spletla – zapamatovat si neco kolem stovky jmen, navic africkych, mi stale pripada jako nedosazitelny cil. Ale po malych kouskach se to zlepsuje.. Vetsina kluku je trpeliva, porad dokola mi svoje jmeno opakuji, takze to snad pujde. Ale najdou se i taci, kteri jsou schopni se napodruhe urazit, ze jsem si je nezapamatovala.. Krome toho me porad dokola zdravi, ptaji se, jak se mam (jeste nikdy jsem tak casto neslysela a nerikala ‘’Ahoj ! Jak se mas? Jojo, ja se mam dobre!’’), rikaji mi, ze mam kuzi jako prase (hlavne kdyz jsou nastvani, ze jim neco nechci dovolit nebo davat bonbony:)) a jestli si je vezmu a budou se mnou moct odjet do Cech (vubec to tady dost leti, svatby a jak je to u nas, jaktoze si myslim, ze muz a zena jsou si rovni, a jestli by si me vazne mohli vzit jen tak, aniz by zaplatili nekolik tisic dolaru mym rodicum..). Taky mi vsichni rikaji, ze jsem Iveta, a kdyz odpovidam, ze ne, tak me nuti aspon priznat, ze jsem jeji sestra. Vsichni vcetne dospelych tvrdi, ze jsme si strasne podobne! (No rekla bych, ze je to tak stejne, jako kdyz nam pripadaji vsichni cernosi podobni, a oni to nechapou.. – ale je pravda, ze vazne nejsou stejni :)). Kluci se strasne radi foti, a tak je temer nemozne udelat fotku, na ktere jsou v akci – jakmile si me vsimnou, zacnou pozovat a pak chteji vsechny fotky videt. Nekdy zkousi, kam az muzou zajit, a vazne zlobi, ale snazim se ridit podle hesla ‘’Nikdy se nerozciluj!’’, ktere mi pred odjezdem sverila Marketa, a zatim to vicemene jde (I kdyz ne uplne vzdycky). Snad to pujde jeste chvili :). (Fotka je z uklizeni skladu s oblecenim – byla tam asi metr vysoka vrstva obleceni vsude po zemi, kterou jsme zkouseli presunout do polic – a obcas jsme si pritom neco vyzkouseli, a byly tam pekny veci! :))

No a ja, ja se mam dobre. Snazim se co mit oci a usi co nejvic otevrene (a taky srdce - k prijeti novych lidi, novych zvyku a nove kultury), abych si tu co nejdriv zvykla a adaptovala se na konzsky zivot. (Prvnim ukolem bylo posunout svuj denni rezim asi o tri hodiny dopredu a naucit se vstavat v sest a chodit spat v deset. Ale vzhledem k tomu, ze hned vedle me bydli slepice a taky kohouti, kteri kokrhaji ve vice ci mene pravidelnych intervalech zhruba od pul pate hodiny ranni, to slo docela rychle :).) Kratce pred odjezdem do Konga jsem byla na prednasce Marka Orka Vachy a rikal nam, ze se mame snazit koukat na vsechno tak, jako bychom to videli poprve. To tady vubec neni tezke – je tu totiz milion veci, ktere opravdu poprve vidim. At uz jsou to veci tady v centru, nebo kolem ve meste – to je taky kapitola sama pro sebe, ale o tom nekdy jindy. Co se tyka naplne me prace, bylo mi navrhnuto, abych delala neco jako psycholozku pro kluky, kteri to nejvic potrebuji, a prevzala tak stafetu po belgicke dobrovolnici Cathy, ktera tu byla minuly rok. Jde pry hlavne o to, nejak je stabilizovat, aby nemeli tendenci utikat zpatky na ulici, pomoci jim zvyknout si na zivot tady v centru, venovat jim plnou pozornost a vratit je z tvrdeho zivota na ulici zpatky do detstvi.. No, sice jsem rikala, ze mam zatim vystudovane jen dva roky psychologie a s detmi z ulice zadne zkusenosti, ale to evidentne nicemu nevadi a tak se snazim, jak to jde – beru si deti individualne do sve ‘’kancelare’’ v plechovem kontejneru a zatim se ucim, co delat..jeste uvidime, jak to pujde. Vyhradila jsem si na to zatim dva dny v tydnu. Ve zbylem case si beru slabe zaky z ruznych trid na doucovani zatim hlavne cteni. Mam kluky z obou dohanecich trid, a pak dalsi zatim ze treti a ctvrte tridy. Jsou tu treba dva bratri, kteri jsou jeden tretak a druhy ctvrtak, ale ani jeden z nich nezna skoro zadna pismena. Misto ME prectou NI. Ale clovek lusi byt vynalezavy a tahle prace me bavi, clovek prece jenom vidi nejake vysledky sve prace:). Ale oboji, cteni I psychologie, ma svoje:). No a taky jsem zacala kazdy vecer cist nejmensim klukum u nich v loznici. Tak to me taky bavi a oni jsou zatim taky nadseni! Ale porad pisu, co kdy delam..mym stejne dulezitym ukolem je byt tady s klukama jen tak, kdyz maji volno, starat se o ne, povidat si, malicko vyrovnavat tu tezce muzskou spolecnost, ktera tady panuje :) - neni tu ani jedna ucitelka, zaci jsou sami kluci, u salesianu je to samozrejmy. Je tu jen maman Annie, starsi pani – dobrovolnice z Belgie. A to je vsechno. (Ale v Magone, ucilisti hned vedle, pracuje jeste jedna mlada Belgicanka Dominique a taky manzele z Francie, a ti s nami jsou v jedne komunite, chodi s nami na modlitby a jidlo – takze nevidim porad jen muze a cernochy :).) Hosi na fotce, to jsou nasi aspiranti – mladi kluci, kteri by se radi stali salesiany, a nejdriv travi rok v Bakanja, sefuji klukum a pomahaji, s cim je treba, nekdy uci, a tak..vetsinou jsou bezva, tak snad se nam bude dobre spolupracovat.

A co jinak? Mame tu ted obdobi sucha – docela dost horko. (Kdyz jsem prijela, docela se to dalo, a rikala jsem si, ze jsem to cekala horsi. Ale ted je den ode dne vetsi vedro, tak doufam, ze uz se to nebude zhorsovat prilis !) A hlavne je vsude spoustu prachu, na ktery nejsem zvykla a kteremu taky pripisuju kasel, ktery jsem chytla hned druhy den po prijezdu. Ale pry tu kaslou vsichni belosi . Taky nam kazde odpoledne vypnou proud a pusti ho zas az pozde vecer – pry kdyz se zacinal rozvadet proud, nepocitalo se s tak velkym mestem, a tak ve vsech okrajovych ctvrtich cast dne nejde proud. Ale pry slibuji, ze od rijna uz pujde – tak uvidime . A jeste jsem zapomnela zminit, ze jsem sem dovezla 1100 $ od ceskych darcu, ktere pomuzou v narocne situaci, ktera tady ted panuje – nejsou penize na nic, a tak treba externi deti (ti, kteri tu nebydli) prvni tyden nedostavaly ve skole obedy, protoze na ne nebylo. Tak snad se to nejak ustali, ja do tech financnich zalezitosti zatim moc nevidim. Ale posilam fotku s sekem, kterou jsme udelali. No je toho spoustu co psat a stejne nikdy nedokazu predat atmosferu, kterou tady zazivam. A tak tady pro dnesek skoncim a o dalsich vecech napisu zas jindy. Vsichni z Bakanja vas moc zdravi! A ja moc dekuju za podporu a modlitby, taky na vas myslim! Mejte se krasne a uzivejte si cesky podzim, tady neco jako ctyri rocni obdobi neexistuje! :)

Alzbeta

PS: Jeste se podelim o jeden krasny zazitek. Vzdycky v pondeli odpoledne cteme se starsimi kluky, kteri bydli tady, ale studuji na vedlejsim ucilisti. Cist umi, ale jakmile se objevi slozitejsi slovo, tak to nejde. A tak to troche procvicujeme..a jeden z nich, Fidele, mi pak jednou po chvili povidani rekl, ze je strasne rad, ze mu pomaham zlepsit se ve cteni. Ze ma rad ceske dobrovolnice, protoze kdyz poprve prisel do Bakanja, byl ve treti tride a cist neumel vubec. A ze ho cist naucila Iva, ceska doborovolnice, ktera tu tehdy byla. Ze to ji vdeci za to, kde ted je..tak to byl nadherny priklad continuity, kterou tady ceske dobrovolnice vybudovaly. Takze Ivo, jestli si to ctes, (myslim ze nejen) Fidele zdravi a moc dekuje i po tech letech! :)

PPS ostatnim dobrovolnikum ve svete: I kdyz vy si cesky podzim neuzivate, verim, ze se mate stejne dobre jako ja a moc na vas myslim a drzim palce. S Bozi pomoci prekonavejte vsechno tezke a uzivejte si to radostne! +

zpět na novinky