Markéta Lengálová - sedmý a poslední dopis z Konga

Zdravím všechny již z České republiky!

Od posledního dopisu šlo všechno ráz na ráz. Konec školního roku, klukům jsme rozdali vysvědčení, část z nich potom odjela na pár dní domů k rodině a v půlce července jim začly ty opravdové prázdniny plné her, soutěží, tance, zpěvu, bubnování a vůbec všemožného hlučení a jiné zábavy.

Díky finanční pomoci dárců jsem se mohla s kluky rozloučit dárkem. Každý z nich dostal pár teplých ponožek (protože v tomhle období je v Lubumbashi opravdu zima a kluci žádné ponožky nemají), lahvičku tělového mléka (protože v období sucha mají kluci kůži suchou jako troud) a sušenky, žvýkačky a lízátka (protože jsou to přeci taky děti nadšené z každé sladkosti).

Jsem doma už přes měsíc a pomalu vycházím ze šoku a zvykám si, že i když bzučení komárů je všude stejně otravé, z kousnutí evropským komárem se nevyvine horečnaté onemocnění jménem malárie, a že přechod silnice není život ohrožujícím podnikem. Ale taky na to, že je tu člověk jaksi sám, když na něj nikdo na ulici nevolá “Ahoj běloško, jak se máš? Pojď sem, já tě miluju,” ba dokonce se za ním nikdo ani neohlédne. Taky mi chybí kluci, pořád plní energie, aby rošťačili nebo si jenom přišli popovídat.

Můj desetiměsíční pobyt v Kongu byl pro mě velkou zkušeností. Ale to nejdůležitější, co si z něj odnáším je, že TO MÁ SMYSL! Má smysl jezdit do Afriky a učit malá Afričančata číst a psát, protože jedině tak je možné něco na tom neblahém africkém osudu změnit.

Na závěr bych chtěla poděkovat. Zvláště svojí rodině, která pro mě byla celých těch deset měsíců podporou, SADBĚ, všem, kteří mi jakýmkoliv způsobem pomohli – ať už finančně, psychisky, morálně či jinak nebo tím, že si na mě vzpoměli a napsali mi zprávu, i vám všem, kteří jste prostě jen četli moje dopisy.

Aksanti sana!

(svahilsky Děkuji moc!)

Markéta