Neděle za mřížemi
Kasapa – to je název věznice, kterou se snažím každou druhou neděli navštěvovat (když mě zrovna nepošlou na měsíc „do exilu“ kvůli volbám, nemám malárii anebo nepřijede Recteur Majeur – hlavní představený salesiánů P. Angel ). Samozřejmě nejezdím sama – na to nemám odvahu a možná by mě tam ani nepustili, ale se skupinkou dobrovolníků, kteří jsou většinou z Cité des Jeunes (sousední Salesiánská škola, resp. učiliště). Avšak nápad navštěvovat vězně v hrozných podmínkách věznice vzešel on mama Pauline – dnes již starší paní, která ale stále srší elánem a energií a pravidelně každých čtrnáct dní se vydává mezi vězně. A to již celých 43 let! Nedávno mi vyprávěla, že s touto službou vězňům začala v roce 1976. Původně do věznice jezdila třikrát do týdne (a to i sama přes celé město), ale postupem času, když už jí sil ubývalo, návštěvy omezila…Ale ani teď ji nadšení pro tento apoštolát neopouští, což je obdivuhodné!
Rozlehlá budova věznice se nachází až na druhém konci města a tak nám většinou cesta zabere i více jak hodinu (se zastávkami na benzínce a pro nákup surovin na přípravu jídla pro vězně). V Land Roveru původně určeném pro 5 osob je nás nacpaných 10 i víc (samozřejmě někteří v kufru) a k tomu pytle se dřevem, moukou k přípravě bukari (kukuřičná kaše), zelenina, ryby a občas také pytle s oblečením…Takže auto opravdu plné až po střechu a neptejte se mě, jak se tam pokaždé naskládáme…i já se tomu vždycky divím. Navíc stav zdejších cest pohodlnému cestování vůbec nepomáhá, takže mi i ta hodinová cesta připadá občas nekonečná. A k tomu mám pokaždé druhý den plno modřin po celém těle… ale co by člověk neudělal pro to, aby se nechal na pár hodin zavřít do vězení.
Když jsem jela do věznice poprvé, představovala jsem si ji jako u nás – budova s dlouhými chodbami, cely, mříže a ostraha…má představivost ale vzala za své, když jsem uviděla spíše obrovský dvůr (na kterém se nachází malá políčka většinou s cibulí, kterou vězni pěstují a pak prodávají) oplocený vysokou zdí a pár budov, ve kterých najdete větší či menší místnosti s pokoji pro vězně, kuchyně (které jsou v hrozném stavu), provizorní knihovnu a taky protestantskou a katolickou kapli.
U vstupu jsou rozmístěni policisté, kteří kontrolují všechny návštěvníky a kdykoliv se jim něco zalíbí, neváhají a bez ptaní si to od vás vezmou. Proto si do vězení s sebou nic neberu – buď by mi to totiž ukradli policisté anebo vězni…
Zarazilo mě ale, že kromě hlavního vchodu jsem nikde jinde žádného policistu v areálu vězení neviděla a to i přes to, že vězni se tu pohybují volně (takže žádné mříže ani cely) a mají přístup skoro do všech prostor…musím říct, že napoprvé jsem měla divný pocit, když jsem si představila, že si tu chodím mezi zloději, vrahy a násilníky – nerozlišuje se tu vážnost trestného činu, prostě jsou tu spolu zavření všichni dohromady…a to i ženy – věznice je smíšená (ale pro ženy je určen zvláštní blok, do kterého muži nemají přístup). Ze zhruba 2 000 vězňů je ale cca 50 žen, čísla se ale samozřejmě každý den mění. Jeden blok je vyhrazen i pro nezletilé, kterých ale naštěstí není moc – kolem 10 až 15.
A jak vypadá naše neděle ve vězení? Když projdeme přes policejní kontrolu, což je většinou bez problémů, protože nás tu už znají, přesuneme všechny pytle se dřevem a saky se surovinami do kuchyně. Pomáhají nám i vězni, kteří mě už z dálky zdraví: „Bonjour Clarisse!“ V kuchyni pak zůstane část z nás a připravuje jídlo, druhá část se mezitím přesune do kaple, kde se účastní mše. Mše mají tradiční trvání 2 hodiny a více a slyšet sbor složený z vězňů je pokaždé skvělý zážitek.
Protože s přípravou konžské kuchyně nemám moc zkušeností, většinou jdu na mši a pak obejdu věznici – pozdravím své známé (nebo spíš oni mě), vtipkujeme, povídáme si a já se čas od času dozvím zajímavé věci, aneb mít za kamarády vrahy se vyplatí! Taky už mě několik vězňů požádalo o ruku a prý až si odpykají trest a pustí je na svobodu, tak si mě vezmou -hmm, to je sen každé dívky, mít za manžela trestance :D. Po obchůzce věznice rozdáváme oblečení, které pro vězně občas přivezeme. Minule jsem například dělala pořádek v depu u nás v Bakanja a našla jsem plno pro naše kluky nepoužitelných kousků, tak jsem je vzala do věznice. Jen člověk musí být při distribuci oblečení na pozoru – vězni mají ve zvyku se o lepší kusy poprat….
Když je oběd připraven, přesuneme se mezi vězně do bloku pro nemocné, kterým rozdáváme připravenou stravu…ve věznici se totiž jídlo podává jen jednou denně a to ještě v nedostačujícím množství, takže chudí vězni hladoví (ovšem ti, kteří mají peníze, si můžou sehnat a připravit i plnohodnotnější stravu). Když jsou hrnce prázdné a žaludky vězňů alespoň trochu plné, pomalu zamíříme nazpět k domovu…cesta zpátky už je o něco příjemnější, protože naše vozidlo je lehčí o náklad dřeva, jídla a oblečení.
