Kongo - Ivana Chatrná - lecon individuel - 10 let starý dopis z Konga

Je to hodně práce, zvlášť teď, když se nám polámala kopírka a v tiskárně není černá barva, takže musím spoustu věcí chystat v ruce, ale hlavně hodně radosti, páč kluci, který mám se chtějí učit........a vidět je jak se rozzáří, když něco pochopi nebo ti malí napíšou nové písmenko...... je k nezaplaceni.

Pro představu uvedu jeden příklad, zrovna nedávno jsem měla večer během etude jednoho našeho kluka co je už větší, loni byl v první třídě a protože byl šikovný, tak přeskočil druhou třídu a teď je ve třetí. Ale vzhledem k tomu, že se mu doteď nikdo nevěnoval, tak mu nějaké to učivo z druhé třídy přece jen chybí... A to bych vám ho přála vidět, když mu svitlo a pochopil, jak odčítat příklady typu 51-26, to jak se celý rozzářil a povyrostl. No a pak zas vypadl proud a protože etude jsou od šesti, tak naráz byla tma jak v pytli, takže jsme tam seděli vedle sebe po tmě a on jen furt dokolečka říkal: „doufám, že se proud vrátí“.... a když už jsme pomalu přestávali doufat, tak se proud vrátil a my oba šťastni jak blechy jsme mohli pokračovat v počítaní:)

Pro mě je neuvěřitelný, že kluci, co mám na ty lecon individuel, se chtějí učit, dokonce mě ti větší začali žádat o domácí úkoly a světě div se, dokonce je zatím druhý den nosí vyplněné... sice je často vytahují pomačkané a špinavé odněkud z kapes, ale je to hotové, vyplněné a majitel úkolu netrpělivě čeká až to opravím...... a dneška byla knihovna otevřená pro ty největší a několik z nich  tu hodinku a půl, co tam byli strávili počítáním zlomku, který po mě chtěli vysvětlit.

Už je pozdě a já jsem docela unavená, takže místo dlouhého povídaní posílám pár fotek co jsem během dnešních lekcí udělala, abyste věděli jaké tu máme šikovné kluky:-) a to nejen ty malé, ale i ty velké.

Takže moje učení tady to je radost (i když ve třídě bych tu učit nechtěla, klidně padesát dětí ve třídě, rozdílného věku a velmi rozdílné úrovně toho co umí, občas některý pod vlivem lepidla...) no jsem ráda, že mám jen ty individuální lekce.

Nejtěžší na tom všem pro mě bylo, jak to zorganizovat, a s kterýma klukama jak často pracovat. Nejprve jsem požádala učitele, ať mi napíšou jména těch co by potřebovali ve škole pomoct a dostala jsem z každé třídy zhruba deset až dvacet jmen, takže bylo jasné, že na všechny čas mít nebudu. No nakonec si děcka beru po dvojicích, a od třetí třídy nahoru jednou týdně s tím, že jim chystám a dávám práci na domů (teda u některých spíš na ulici) a prvňáčky a druháčky si beru třikrát týdně s tím, až se zlepší, tak si zas vezmu někoho jiného. Tak doufám, že děti něco naučím, páč někdy je to složitý se dorozumět a ve francouzštině, popřípadě ve svahilštině, vysvětlovat, co  jak mají dělat.

Tak to je tak asi všechno, co mě dnes napadá, takže končím a zdravím do ČR popřípadě jinam do světa:)

Z Lubumbashi Ivana Chatrná