Jiří Záleský - V Indii se pořád něco slaví

Tady v Indii se pořád něco slaví, takže před měsícem jsme měli v naší farnosti velkolepou pouť (kostel je zasvěcen sv. Terezičce), na kterou přijelo kolem 7000 lidí. Program sestával ze mše, kterou sloužil sám biskup a koncelebroval provinciál salesiánů, tanečních vystoupení mládeže z přilehlých vesnic a škol a z pozdního oběda. Během dvou dní přijalo asi 300 dětí svátost biřmování a 400 dětí svátost prvního svatého přijímání, což jsou čísla, o kterých si v Česku můžeme jen nechat zdát.

Minulou neděli se zase v naší škole konal Parents' Day (Den rodičů), při němž (už potřetí v tomto pololetí) vystupovali žáci na jevišti s pečlivě nacičenými tanci a scénkami. Tentokrát ale byli mezi diváky přítomni i rodiče některých z nich, kteří po skončení programu dostali malé občerstvení.

Na začátku minulého týdne jsme měli tři dny prázdnin, které jsem si prodloužil o víkend a udělal si výlet do sousedního indického státu, Nagalandu. A s pomocí místních salesiánů to byl výlet naprosto vydařený! Jinak Nagaland se od Assámu a většiny ostatních indických států značně odlišuje: převažujícím náboženstvím je zde křesťanství (75% obyvatel prý tvoří baptisté), ženy tu chodí oblečené jako v Evropě (tedy žádné sárí a podobně), místní hudba se také podobá spíše té evropské, na záchodech mají toaletní papír, v některých koupelnách boiler, a poprvé v Indii jsem si mohl namazat toastový chleba máslem. Kromě hlavního města Nagalandu, Kohimy, jsem navštívil také nedaleké Dzukou Valley položené vysoko v horách (2400 m n.m.). I když na podzim nevypadá tak krásně jako koncem jara, kdy je plné rozkvetlých květin, rozhodně jeho návštěva stála za to.

Má dobrovolnická činnost se od prvního dopisu příliš nezměnila. Jen teď, kdy již není ani vlhko, ani horko, občas hraju s klukama z intru fotbal. Musím ale uznat, že ti starší z nich hrajou značně líp než já. Každý večer se také snažím mít zhruba půlhodinovou lekci matematiky pro naše šesťáky, protože třičtvrtěletní testy napsali příšerně a do závěrečných testů zbývají už jen tři týdny.

Učení ve škole mě většinou baví, aspoň teď po Parents' Day, kdy nás již při výuce neruší žádné nacvičování tanců. Jen se občas překřikuji s učiteli a žáky sousedních tříd, které slyším skoro stejně jako sám sebe. Zvláště rád učím ve druhé třídě, kde už znám skoro všechny žáky jménem a kde oni přesně vědí, co vyžaduji a co ode mě můžou očekávat.

Také si víc vážím ostatních čtyř učitelů a tří učitelek, z nichž čtyřem je tak mezi 40 a 50 lety a třem kolem 25 let. Jistě, podle evropských měřítek nejsou příliš inteligentní ani vzdělaní. Kromě jednoho z nich dosáhli všichni vzdělání odpovídající nanejvýš naší maturitě. Ale studovat na college si většinou nemůžou dovolit z finančních důvodů.

Ano, výukové metody včetně velmi oblíbeného opakování textu z učebnice slovo od slova po učiteli jsou zastaralé a neefektivní. Ale ve chvíli, kdy sedí ve třídě 50 žáků, pro něž je vyučovací jazyk cizím jazykem, a někteří anglicky dokonce skoro vůbec nerozumí, se toho moc vymýšlet nedá. Zvlášť když nemáme k dispozici žádné pomůcky nebo projektor. Učitelé se navíc na hodiny nijak nepřipravují. Ale i to je pochopitelné, když za celý den mají ve škole jen jednu kratší a jednu delší přestávku a po příchodu domů je čeká spousta jiné práce.

Napřiklad Sushila každé ráno i večer douučuje, Dipali se stará o mladší sestry a kromě toho dálkově studuje, aby mohla jednou učit na státní škole. Manželé Silvanus a Mukta mají ve svém domku kousek od školy jakýsi soukromý hostel, protože kromě jejich syna a adoptované dcerky s nimi bydlí za symbolický peníz 11 studentů, kterým nejen vaří, ale i se s nimi uči.

A hlavně, jsou všichni učitelé skoro stejnými dobrovolníky, jako jsem tento rok já. Za 35 vyučovacích hodiny týdně dostávají totiž plat jen kolem 3000 rupií (1100 Kč) měsíčně, což je i na indické poměry zoufale málo. Pro srovnání, učitelé státních škol dostávají asi pětkrát tolik.

Stále mě ještě překvapuje indický smysl pro hierarchii, v němž mimochodem jako Evropan stojím docela vysoko. Tak například:

- když je ve venkovském kostele, kde jinak všichni sedí na zemi, přítomna řádová sestra, dostane automaticky židli. Stejně tak evropský dobrovolník, i kdyby se bránil a chtěl sedět na zemi

- podřízený nediskutuje se šéfem, natožto aby se s ním hádal, pokud se mu něco nelíbí, ale pokorně to vykoná (aspoň na naší škole a ve farnosti)

- považuje se za samozřejmé, že starší bratr nebo bratranec pomáhá svému mladšímu příbuznému se studiem, například tím, že mu udělí 10 ran rákouskou přes ruce, když se nenaučí, co má

- když kluci kopou na bránu a někomu staršímu z nich zaletí míč daleko do autu, řekne přítomému mladšímu, aby pro něj doběhl, a ten většinou míc opravdu přinese

- když potřebuju umýt kolo, stačí požádat kluky z intru – ti to vykonají líp než já a dokonce rádi. Asi toho začnu využívat :)

S trochou nadsázky bych řekl, že zatímco v mnoha amerických a evropských rodinách jsou rodiče otroky svých dětí, taky je naopak dítě sluhou dospělých. Oba extrémy jsou špatné, ale tento systém je pro rodiče, učitele a vychovatele mnohem snazší a příjemnější.

Tímto se s vámi loučím a přeju hodně radostí do chladných a sychravých podzimních dní, po kterých se mi tu stýskat nebude. (Ale po adventní a vánoční atmosféře a po běžkování se mi určitě stýskat bude.)

Děkuji všem za modlitby a prosím pokračujte v nich.

Jirka