Jiří Záleský - Ve škole testy, v koupelně had

Minulý týden jsem byl zatím za celou dobu pracovně nejvytíženější, protože jsem po večerech přepisoval do počítače testy od ostatních učitelů na třičtvrtěletní zkoušky a následně je tisknul a kopíroval. (Tedy s výjimkou předmětu hindština, která se sice na počítač přepsat dá, ale musel bych se to nejdřív naučit, a předmětu asámština, která se snad ani přepsat nedá; ty jsem tedy jen kopíroval.) Tento týden byl tedy pro žáky v naší škole Jibon Jyoti dost nudný, protože každý den jen psali testy. Ty moje z General Knowledge (něco jako vlastivěda) dopadly ještě hůře, než jsem očekával; mnohem více žáků z nich neprospělo (dostalo méně než 20 bodů z 50) než prospělo. Zároveň se ale v každé třídě našlo pár studentů, kteří testy napsali téměř bez chyby. To jsou ti, kterým rodiče platí doučování nebo se s nimi učí. Ostatní žáci většinou doma učebnici či sešit ani nevytáhnou. Navíc často skoro nerozumí anglicky, přestože jiným jazykem se na škole nesmí vyučovat ani mluvit, takže pokud zadám otázku jinak, než jak stojí v učebnici, neví, která bije.

Tuto středu jsem na chvíli navštívil státní školu, která stojí jen 200 metrů od té naší. A musím říct, že i když ta naše je dost prostá, oproti státní působí naprosto luxusně. Pátá až osmá třída ještě ušla, tam seděli žáci (bylo jich jen kolem 15) v lavicích, jen jim ve dvou třídách ze čtyř zrovna chyběl učitel, což je prý ve státní škole naprosto běžné. Ale čtyři nejmladší třídy se spolu se školkou učili v jedné místnosti, vyučoval je jen jeden učitel, a všichni žáci seděli na zemi. V tu chvíli jsem pochopil přínos naší školy pro vzdělanost vesničanů z okolí.

Opačným extrémem je druhá salesiánská škola, 2 km od naší, která je sponzorována z Německa. Díky tomu si může dovolit počítačovou učebnu, knihovnu či učebnu přírodních věd. A vedle ní právě vyrůstají další obrovské stavby – budoucí internát a technické učiliště. V pátek mě její ředitel, který zde spolu s dalším salesiánem zároveň bydlí, pozval na snídani, protože přijelo šest Němců, aby obhlédli a zdokumentovali, jak zde pokračují práce, na které shánějí peníze. Takže jsem poprvé za dva měsíce viděl Evropany!

Každé odpoledne se nadále věnuji klukům z intru. V době studia si vezmu jednoho nebo několik z nich do jiné místnosti a učím se s nimi matiku, angličtinu nebo básničky, v době her jim půjčuji míče nebo Člověče, nezlob se, a většinou s nimi aspoň chvíli i něco hraju.

Už jsem poznal, že nejsou takovými andílky, jakými se zdáli být na začátku, ale přesto jsou mnohem poslušnější, vděčnější a milejší než průměrné české děti.

Před třemi týdny jsem se účastnil farní oslavy, dá se říci pouti, ve vesnici asi 10 km od Golaghatu. A byla velmi příjemná: slavnostní mše s tancem a bubny, bohatý oběd a celkově taková atmosféra radosti.

Hned další den jsem získal jeden z dosud nejsilnějších zážitků z Indie: vešel jsem do koupelny, a tam ležel asi metr dlouhý had, jehož uštknutí je pro člověka jedovaté, což jsem v tu chvíli nevěděl, ale tak trochu tušil. Naštěstí mě nenapadl, ale schoval se za kýbl s vodou, který tam mám pro případ, že nám neteče voda. Nevím, jak bych si s ním sám poradil, tak jsem zavolal na pomoc jednoho staršího kluka, a ten ho zabil ránou klackem. Od té doby jsem zatím žádného hada nepotkal (snad to tímto nezakřiknu).

Po domově se mi zatím moc nestýská, za což vděčím hlavně internetu. Skoro každý večer se díky němu můžu na chvíli přenést z Indie zpět do Čech, přečíst si, co prožívají přátelé a občas si s někým zavolat.

Děkuji tedy všem za zprávy z domova a taky za modlitby. Přeji i vám, abyste zažili něco z indické radosti a spontánnosti v naší milé české vlasti :)

Jirka