Nagaland a Manipur - všechno je jinak, píše dobrovolník Kuba z Indie

Minulý týden se mi poštěstilo navštívit dva sousední indické státy a rozdíly bijí do očí. Pryč jsou veliká rýžová pole a rozsáhlé čajové zahrady. Rovinu nahradily kopce. A jaké! Dechberoucí výhledy, bujná vegetace a naprostá izolace od okolního světa. Cestování džípem připomíná jednu velkou houpačku - nebo spíše splašeného koně - a co nepříjemně překvapí jsou zvířená oblaka prachu, který je zde bohužel všudypřítomný a nemálo lidí si proto chrání svá dýchací ústrojí rouškou. A jak už to tak na naší matičce Zemi bývá, s rostoucí nadmořskou výškou klesá teplota, takže jsem si párkrát v noci poprvé přes spacák hodil deku. To ale není to jediné! Vedle odlišných klimatických podmínek bijí do očí samotní lidé. Tmavé zabarvení je fuč a od našince se místní často liší pouze asijskými obličejovými rysy. Že se zde mluví úplně jinými jazyky, zpívají se odlišné tradiční písně, nosí jiné kroje tančí jiné tance snad netřeba zdůrazňovat...

Tím ale série překvapení nekončí. Měl jsem zato, že hinduismus je převažující náboženství po celé Indii a ejhle - chyba lávky! Ve státě Nagaland tvoří 80 % obyvatelstva křesťané (velkou část z nich baptisté). Takže když jsem si onehdy povzdechl, jak mi tady schází adventní (resp. vánoční) atmosféra, tak jsem netušil, že stačí zajet o pár kilometrů vedle. Světélkující vánoční výzdoba na každém kroku doprovázená spoustou rudých hvězd, které nám Čechům sice kvůli naší moderní historii až tak krásné nepřijdou, ale co naplat. A zdaleka nejkrásnější předvánoční moment na mě čekal v Imphalu - hlavním městě státu Manipur -, kde jsem se po čtyři po sobě jdoucí večery účastnil vánočního koledování. S mladými z místní farnosti jsme navštěvovali domy farníků, za svitu svíček jsme zpívali anglické koledy, popřáli všem požehnané Vánoce a společně se pod vedením kněze za celou domácnost pomodlili. Nedílnou součástí byl finanční příspěvek na mládež, ale mám za to, že to nebyl jediný důvod koledování.

A také jsem v Imphalu potkal jednoho naprosto úžasného člověka. Jmenuje se Francis, je kněz a je skvělý! Asi hodinu po mém příjezdu mi sdělil, že je třeba doručit jedné řeholní sestře významný dopis z Říma. A protože je toto psaní příliš důležité na to, abychom ho mohli svěřit nějakému vozidlu, rozhodl se otec Francis celou 7km trasu běžet. A tak jsem se hned ze startu důkladně seznámil s Imphalem i s otcem Francisem. Dopis jsme v pořádku doručili a cestu nazpátek absolvovali stejným způsobem. Šedesáti jedna letý otec Francis celý počin komentoval slovy: "Musíme dělat takové věci, dokud jsme mladí, protože, jak budeme staří, už nebudeme moct." :-) Kromě běhání je otec také zapálený cyklista, na cestách do okolních vesnic urazí za den i několik desítek km, srší z něj radost ze života a silná víra. Navíc je velice inteligentní, umí Zdrávas Maria v 19 jazycích (mimo jiné i česky!) a učí se dvacátý čínsky, aby mohl pro každé tajemství růžence použít jinou řeč... A taky pracoval s českým misionářem otcem Janem Medem, na kterého tady hodně lidí s láskou vzpomíná. Jsem moc rád, že jsem se s ním seznámil!

Ještě před mým malým výletem jsem měl příležitost strávit pár dní u salesiánů v Dimapuru a moje spokojenost neznala mezí. V celém domě panovalo ticho a klid, měl jsem spoustu času jen pro sebe a mohl jsem tak prožít takové menší osobní exercicie. Až tam jsem si uvědomil, jak moc jsem to potřeboval. Bohu díky za to!

Na závěr předkládám jeden "vtip" otce Francise, které před mnoha lety řekl v kostele, když vrcholily třenice mezi místními kmeny: "Říká na hřbitově jeden červ druhému: ,Zkusil jsem maso příslušníka jednoho i druhého kmene. Žádný rozdíl - chutnali stejně...'" Otec to doprovodil slovy, že lidé jsou všude stejní a že se na to často zapomíná.

Dobrovolník Kuba

Fotografie z cesty: http://kubavindii.rajce.idnes.cz/Nagaland_a_Manipur_vas_vita

Zdroj: www.kubavindii.cz