INDIE - Jiří Záleský nás zdraví po páté ze SV Indie

Od mého posledního dopisu uplynuly již dva měsíce. Ale měli jsme teď dlouho  prázdniny, tak by nemělo moc smysl psát dříve, protože kromě cestopisů by nebylo o čem.

Jak jsem zmínil již v minulém dopise, před Vánocemi jsem podnikl se svým kamarádem týdenní cestu do indických států Meghalaya (Shillong, Cherrapunjee) a Manipur (Imphal, kde prožil své poslední roky Otec Jan Med a kam nás pozval Otec Francis, když byl v Praze). Po Vánocích se k nám připojily ještě dvě kamarádky, s nimiž jsme navštívili především turistická místa, jako Váránasí, Ágra, Jaipur, Udaipur, Goa, Hampi a Hyderabad. I když jsme během našeho cestování občas nadávali na indickou dopravu, prach, zimu v hotelích, mnohahodinová zpoždění vlaků, dotírající prodejce čehokoliv, a mnoho dalších věcí, celkově se povedlo. Podařilo se nám navštívit všechna místa, která jsme měli v plánu, užili jsme si letního počasí v jižní části Indie, ale hlavně jsme se setkali s dobrovolnicí Evou v Hospetu a pohráli si s “jejími” dětmi. Fotky si opět můžete prohlédnou ve fotogalerii na adrese:http://jirkavindii.rajce.idnes.cz/

První dva týdny po návratu do Golaghatu byly pro mě poněkud těžké. Musel jsem si zase zvykat na rýži dvakrát denně a na chladné noci. Spoustu času jsem věnoval zařizování nového připojení internetu, protože předchozí operátor přestal fungovat. A když konečně fungovalo, zjistil jsem, že mobilní internet je tak pomalý, že budu vděčný vždy, když se mi podaří odeslat e-mail. K tomu mě hned první den po návratu srazil na kole autobus, zrovna když jsem náhodou jel – podle evropských měřítek – naprosto předpisově.

V úterý 22. ledna začal ve škole Jivon Jyoti, kde vyučuji, nový školní rok. Do nursery, tedy nejmladší třídy, přišlo kolem 75 žáků, z nichž několik každý den brečí. A protože v každé třídě také několik žáků přibylo, studuje teď v našich šesti třídách něco přes 400 žáků, což už je i na Indii velmi vysoký průměr žáků na třídu. Došlo ke dvěma změnám v učitelském sboru, ale především se rektor naší tříčlenné salesiánské komunity, Otec Rajesh, rozhodl, že bude každý druhý den také dojíždět do školy a vyučovat na střídačku s Otcem Anthonym anglickou gramatiku ve 3. a 4. třídě. Kromě toho dojde k několika dalším změnám, která mám za úkol zanést do nového rozvrhu, což bude asi fuška.

Dnes nám ve škole začaly čtyřdenní sportovní hry. Ještě pořád uvažuji evropským způsobem, tak jsem čekal, že budeme mít předem nějakou poradu, kde se dohodne, co se přesně bude dělat a co je na to potřeba připravit. Ale žádná porada se nekonala, jen ředitel před pár dny oznámil žákům, na které soutěže se můžou hlásit: běh na 100 m, běh se lžící, skákání v pytli, kohoutí zápasy, jízda na kole co nejpomaleji, překážkový běh a další dvě, které nejdou tak snadno přeložit. Já jsem včera čtyři hodiny přepisoval přání žáků do počítače, a dnes učitelé zjistili, že se to mělo udělat jinak. Naštěstí proběhl tento první den celkem dobře: vždy kolem deseti dětí učité kategorie závodilo na vyschlém trávníku před školou a zbylých dvě stě žáků první až čtvrté třídy na ně koukalo, někteří ve stínu stromu, někteří celý den na pražícím slunci. Toho, že byli skoro bez dozoru, nikdo nezneužíval, když nepočítám drobné šarvátky a hraní si se skleněnými kuličkami. Dvě nejmladší třídy, nursery a kindergarden, měli mezitím své vlastní soutěže. Na začátku a na konci školního dne se ještě žáci ve skupinách učili pochodovat, což byla docela sranda.

Na internátě, který provozují salesiáni v Golaghatu, naopak pět kluků ubylo, takže jich mám na starosti jen 11. Minulý týden jsem rozdal každému z nich balíček sušenek jako odměnu za to, že propadli na konci roku z polovičního množství předmětů než v pololetí. A aby se měli co učit i na konci ledna, kdy bylo několik dnů různých prázdnin, vytvořil jsem pro ně tabulku s dovednostmi, které mi musí, přiměřeně věku, předvést: znát malou násobilku, ukázat indický stát na slepé mapě, fotit, pracovat s počítačem a zpívat. Pomalu ale jistě se tabulka plní fajfkami za splněné úkoly.

Čas letí čím dál rychleji, a já si někdy se smutkem uvědomuji, že už jsem za půlkou svého pobytu, a přesto jsem ještě nepoznal život místních lidí tak do hloubky, jak bych chtěl, ani nepřečetl většinu zajímavých knih z mého pokoje, ať už jsem si je koupil já, nebo zbyly po předchozích dorovolnících.

Přeji vám všem obohacující prožití postní doby!

Jirka

P. S.: Dnes je můj dopis bez fotek, abych nemusel kvůli jeho odeslání navštívit internetovou kavárnu, ale příště už budeme mít snad zařízen rychlejší internet, tak to vynahradím.