6. 11. 2012 Bulharsko

Přátelé, kamarádi a všichni ostatní!

Zdravím vás téměř přesně po měsíci od příjezdu do Staré Zagory. Je to teprve pár dní, co se letní počasí, kdy jsme chodili v tričkách, začalo pomalu měnit v chladivý podzim. Stará Zagora je panelákové město s pravoúhlými ulicemi, jinak poměrně dost zelené a sympatické. Kostely jsou tu pravoslavné, západních katolíků je tu pomálu.

Společně s mou milou spoludobrovolnicí Dominikou bydlíme v bytě téměř v centru města. Takový luxus jako mít pokoj sama pro sebe ani jedna z nás před tím nikdy nezažila, jsme tedy náležitě spokojené. Navíc bych naše soužití nazvala velmi harmonickým... co víc si přát?

Do salesiánského centra, které leží asi 10-15 minut chůze od našeho bytu, docházíme každý den kromě pondělí, kdy máme volno. Ve všední dny začínáme ráno společnou modlitbou a mší svatou (pokud není mše večerní), společnou snídaní a poté odcházíme do machaly (romská čtvrť) do centra pro děti, o které se tu Salesiáni starají. Pomáháme dětem při doučování, které vedou Bulharky Desi a Sofie. Mezitím učím některé z dětí hře na klávesy a Dominika se chystá na výuku zpěvu. Po doučování si s dětmi hrajeme venku, v případě nepříznivého počastí to ovšem bude uvnitř, což si zatím úplně nedokážu představit. Prostory centra si představte jako tři nevelké místnosti - plné dětského křiku a hudby - komu by tu nebylo veselo? Odpoledne zatím míváme bulharštinu s moc milou učitelkou Kalinkou. Občas se mi zdá, že už už bulharsky vlastně rozumím i mluvím a někdy zas cítím, že mi to jde jako psovi pastva. Otec Martin mě vždycky uklidňuje, že rok to spraví J.

O víkendu jsou aktivity četnější, zmíním jenom ty, na kterých jsme s Dominikou přítomny: dopoledne „spolčo“ pro holky vedené otcem Jaroslavem, které jsou u nás takovými stálicemi. Odpoledne máme na starost hry pro všechny děti, které přijdou. Připomíná mi to táborové odpoledne, jen na asfaltovém hřišti. V neděli jezdíme s otcem Martinem do vesnice Kalitinovo, kde žije mnoho chudých romských rodin, a děti jsou tu opravdu vděčné za všechno. Když přijíždíme, sbíhají se kolem s radostí, která člověka úplně dojímá.

Práce s romskými dětmi je pro mě hodně zajímavá. Jsou otevřené a upřímné, často dost divoké,  zatížené problémy v rodinách, dávají silně najevo své pocity a city. Bývají pohybově a hudebně nadané. Těší mě, že se vzájemně sbližujeme, i když je to někdy dost náročné. Člověk by s tím někdy praštil, ale otcové nás seznámili s jejich hesly, které mi dost pomáhají. Posuďte sami:

„Když nepomůže láska, pomůže ještě větší láska.“

„Nikdo tě nemůže přinutit k tomu, aby ses rozčílil.“

Musím s radostí říct, že mě práce naplňuje a zatím ani moc nevyčerpává. Cítím, že moje přítomnost tady je Boží vůlí a ačkoliv jsem tu zažila už i pár neveselých chvilek, mám velkou radost, že tu můžu být. Pomáhají mi modlitby, krásně fungující komunita otců Salesiánů, kteří jsou všichni neuvěřitelně přátelští a cítíme se u nich jako doma, přátelství s Dominikou a v neposlední řadě návštěvy Kazanlaku a skypování s domovem. Díky všem :)!

Jana Švejdová

zpět na novinky