Sešli jsme se v osm hodin

Romští kluci jsou fakt drsňáci. Kromě toho, že jsme založili druhou skautskou družinu, jedeme s tou první ve velkém stylu. Tábory v březnu snad nepořádají ani skauti v česku, protože by umrzli. Tentokrát skoro mrzlo dokonce i v Bulharsku. Ráno jsme se pomalu posbírali, podle toho jak kdo vstal a došel k salesiánům do centra na společnou snídani. Vyrazili jsme už před devátou, abychom v Kazanlaku stihli ještě nějaký program i dopoledne. Ukázalo se, že to bude procházka na Ťulbeto (místní velký lesopark na kraji města). Ještě předtím nás ale zaujalo schodiště. Dvakrát osm schodů… skočím je nadvakrát? To je výzva! Ano, klukům ulice stačí k radosti málo. V důvěře a modlitbě se nikomu nic nestalo ani po půlhodině skákání. A tak jsme mohli pokračovat na stromy, houpačky a jiné prolézačky. A když jsme se dlouho nevraceli, ukázalo se, že to bude i s obědem. Na vyhlédnutém místě sice nebylo moc závětří, ale o to lepší výhled na okolní krajinu a jako bonus i venkovní gril. Začali jsme rozdělávat oheň, loupat brambory, a vařit vodu na polévku. Podle slov jednoho z táborníků: “Skautská polévka je na zahřátí nejlepší, a chutná nejlíp.” Byla to polévka ze sáčku, která se měla dát do studené vody a dobře rozmíchat. My ji nasypali do vroucí vody s bramborami a samozřejmě se nám ji rozmíchat nepodařilo. Ale byla to skautská polévka, byla výborná, byla teplá a hlavně byla naše.

Po návratu nás čekalo krátké téma. Tentokrát o romské kultuře a historii. Je to jeden z našich úkolů v nováčkovské zkoušce. Mimo to jsme si taky zopakovali a procvičili uzly, šifry a přípravu slavnostního ohniště. Ale nejlepší byl fotbal. V podvečer jsme měli společnou mši v kapli a večeři a pak jsme šli opět ven. Už byla tma, a tak město dostalo úplně jinou atmosféru. Nemluvě o tom, že jsme šli na hřbitov. Tam je atmosféra vždycky hustá. Na hřbitov proto, že nám není jedno, že se válčí na Ukrajině. Válka s sebou přináší spoustu obětí a na ty jsme chtěli myslet a modlit se za ně. A to by samozřejmě nebyli skautští vedoucí, aby místa a situace nevyužili k nějakému super překvapení. Čekala nás stezka odvahy. Úkol zněl: jít po svíčkách až k poslední z nich, tam se podepsat a stejnou cestou se vrátit zpět. A to vám řeknu, bylo to hustý! Sice mezi kluky “se nikdo nebál”, ale ty výrazy v očích mluvily jasně. “Jakože sami?” “Jo. Nic tam není, teď jsem tam šel dát ty svíčky, jenom běž tam, podepiš se a vrať se. Všichni tady budem čekat, nikdo se nikam neschoval, nikdo na tebe nebude bafat…” “On jde první…” Všichni se báli, každý to zvládl, nic tam nestrašilo. Druhý den ráno jsme strávili nedělně a v poklidu. Stihli jsme růženec a mši, úklid i nějaký ten fotbálek, zábavu a oběd. Po obědě nás čekal další super výlet a tentokrát na Buzludžu. Vzali jsme lopaty na klouzání, půjčili si nějaké ty bundy, rukavice a čepice navíc a vyrazili. Bylo tam sněhu až až, na běžky úplně paráda, ale to bychom si asi polámali nohy. Bohatě nám stačily ty lopaty. Klouzačka nakonec byla i docela dlouhá, nicméně postupně všem zapadával sníh za gatě, za mikiny a všude možně, rukavice začínaly být promočené a tak poslední možné místo bez větru se ukázal náš mikrobus. V zimě, na sněhu a při větru se opravdu musí trochu myslet a umět hospodařit s tělesným teplem, aby člověk nezmrzl. Zablbnuli jsme si, vymrznuli jsme, zjistili, že je fajn mít na sobě čepici, že mokré oblečení vůbec nehřeje a na větru už mi tak nic nepomůže, a že je fajn být aspoň trochu v teple, nebo se mít kde usušit. A tak nakonec hurá nazpět. Už jen krátká zastávka v Kazanlaku pro naše věci a zpátky domů.