11. 11. 2019 Bulharsko
Podzimní dny jsou tady a v Bulharsku se dobrovolnice zahřívají čokoládou
/img/article/a028701b.jpg
Je libo „gorešt šokolad?“ Je libo „gorešt šokolad?“ Je libo „gorešt šokolad?“ Je libo „gorešt šokolad?“ Je libo „gorešt šokolad?“ Je libo „gorešt šokolad?“ Je libo „gorešt šokolad?“ Je libo „gorešt šokolad?“ Je libo „gorešt šokolad?“ Je libo „gorešt šokolad?“ Je libo „gorešt šokolad?“ Je libo „gorešt šokolad?“ Je libo „gorešt šokolad?“ Je libo „gorešt šokolad?“ Je libo „gorešt šokolad?“ Je libo „gorešt šokolad?“ Je libo „gorešt šokolad?“ Je libo „gorešt šokolad?“ Je libo „gorešt šokolad?“ Je libo „gorešt šokolad?“ Je libo „gorešt šokolad?“ Je libo „gorešt šokolad?“ Je libo „gorešt šokolad?“

Konečně začal vytoužený sychravý podzim. Cestou na mši mě samotné bylo docela zima a dětem nebylo zrovna nejtepleji. Zatoužili být ve středisku co nejrychleji, a tak mě vyhecovali: „bjagame?“. Jsem si vědoma mého zpomaleného metabolismu, takže vítám pohyb a radost z něj ráda sdílím s dětmi. Nejen během je člověk zahříván, ale i myšlenkou na horkou čokoládu. A protože o co víc se podělíme o to víc máme, jsem dětem o svém snu pověděla a slíbila, když budou hodní na mši, udělám jim horkou čokoládu. Marian s Atanasem zajásali a v mžiku byli na středisku. Poslední sloku písně jsem už vynechala a ze mše odešla o pár minut dřív a ohřála mléko na správnou svařákovou teplotu, počítaje s tepelnou ztrátou, kdy hrnec ponesu přes studenou chodbu. Čokoládu nalévám do hrníčků a dávám rozzářeným očím. „Je to moc horké?“ ptá se Anatas. Já na to: „no, nevím, raději opatrně zkus.“ Hned na to jsem sama sobě dopřála jeden hrníček. Hmm, příjemně horká čokoláda, pomyslím si a mezitím sleduji Atanase, co on na to. V prvním okamžiku se tváří, jako Kevin ze „Sám doma“, když zkoušel kolínskou od strejdy. Hrníček odkládá, že jej nechá ještě trochu vychladnout.

Toliko něco málo z odlišností nás a bratrů Bulharů.

Hořím jako svíce, aneb přepadla mě úvaha v po dušičkový čas

Včera jsme zapalovali svíčky za naše zemřelé. Podzim je v plném proudu a s ním i zvýšená potřeba slunce, nebo alespoň jeho vlastností, které poskytuje. Ohřev klimatizací je na můj vkus poněkud mizerný, a uvažuji, kde se dají koupit tlusté svíčky, které budou co nejdéle hořet. Po mých předchůdkyních jsem tady objevila sice jednu krásnou, taková ta, co se vyrábí krájením a je bohatě zdobená. Doma v ČR jsem měla raději tenké svíčky, vypadaly moc hezky. Ale co z toho? Já chci hlavně teplo.

Tak mě napadá, že je to tak i s námi lidmi. Můžeme být krásní pro okolí, můžeme dělat krásné věci a žít hlavně pro krásu. Ale kdo se ohřeje naším ohněm, když nás nikdo nezapálí? A jak dlouho a vytrvale budeme hořet? A pro koho budeme vlastně hořet? Nebo pro co?

Další otázkou je, čí bude ten oheň, který nás zapálí, pokud nějaký vzplane. Nedokážu odpovědět, není to v mojí kompetenci, ale budu se za to modlit. Přeji všem požehnaný podzimní čas!

zpět na novinky