Jak se naučit bulharsky bez učebnice

Markéta Venclová a její lekce bulharštiny:

…Co budu teď dělat? Proběhlo mi hlavou. A okamžitě mně naskočilo: “Učit se bulharštinu”.

Ještě jsem si to ani nevytáhla a otec Jaroslav na mě ode dveří houknul: “Kdybys neměla co dělat, můžeš jít přerovnávat sklad”. Jo to bych mohla, ale co ta bulharština? No nic, otce Jaroslava se musí poslouchat!

Ale kde jsou klíče?? Janča (druhá dobrovolnice) by o nich mohla vědět – volám jí a nic, tak na druhé číslo – nic. Pepa? (bráška a bývalý dobrovolník) Taky mi to nebere! – Poslední nadějí je jeho manželka Petra, bývalá dobrovolnice a zároveň má patronka. Petro prosím zvedni mi to! A HURÁÁ, zvedá. V krátkosti jí sděluji proč volám a věřte nebo ne, s její pomocí klíče nalézám.

Ale co to, někdo zvoní u dveří. Celá panikařím, protože jsem tu sama. Petra mi radí, ať jdu přeci jen otevřít, buď budou chtít některého z otce nebo chleba. Za dveřmi stojí starší pán, který chce otce Martina. Nedá se odmítnout. Předám mu Petru, která je stále ještě na telefonu, aby mi řekla co pán potřebuje. Petra plná nadšení, že může mluvit bulharsky, s ním povídá dalších 10 minut. A sděluje mi, že pán jde z nemocnice a je domluvený s otcem Martinem. Napadlo mě ho pustit dovnitř, ale dvakrát jsem si nevěřila. Petra mě vybídla, že pokud vypadá důvěryhodně mám ho pustit dovnitř. Vypadal jako bezdomovec, ale pustila jsem ho, dala mu něco k jídlu a pán se snažil si se mnou povídat. Naštěstí do půl hodiny přišel otec Martin, který mě vysvobodil – vůbec jsem mu totiž nerozuměla.

S Martinem jsem byla pána odvést k jeho mamince na vesnici, která se o něj bude starat po dobu jeho nemoci.

Petru zajímalo jak to celé dopadlo a ukončila to slovy: “Tak přeci ses učila bulharsky“.

A jak dopadl první kuchařský kroužek?

Přišlo 5 holek. Vymyslela jsem pro ně, sekanou roládu se šťouchanými brambory s cibulkou a kyselou okurkou. Děvčata to velmi bavilo, jen se nemohly dočkat, až se rolády upečou. Hladové se tedy pustily do šťouchaných brambor. Po delší době se z trouby vytáhly i rolády, holky už nemohly a nám to vůbec nevadilo, mohli jsme se na ně vrhnout my (dospělí).

První postřehy další dobrovolnice Jany Pustějovské

Druhý den po příjezdu dopoledne jsme se „zabydlovaly“ s příručním zavazadlem, což znamená, že jsme přepraly tričko, které jsme měly momentálně na sobě. Bagáž dorazí později. Odpoledne jsme šly pomáhat s hrou pro děti. Sešli jsme se v malé klubovně na periferii města, kam dorazilo asi patnáct dětí. Děti nám spořádaně podaly ruku a seznámily jsme se. Pak začalo rodeo. Děcka dováděla, prala se a křičela, ale plán byl jasný a šlo se promítat na velké plátno. Děcka usedla a otec začal hrát na kytaru. Ve chvíli, kdy všichni zpívali (křičeli) píseň „Dej mi duše“, jsem trochu pochopila v čem spočívá můj přínos tady. Děti netrápí hlad, nejsou podvyživené. To, co jim chybí, chybí i mně. Společné sdílení času tady na tomto světě v téhle chvíli. Být tady pro ně, protože i já jsem bývala dítětem.