Jeho pán mu odpověděl: ‚Správně, služebníku dobrý a věrný, nad málem jsi byl věrný, ustanovím tě nad mnohým; vejdi a raduj se u svého pána.‘ (Mt 25, 21)

Zdroj dopisu ZDE.

/img/article/a024601b.jpg

Tady u nás stále vše plyne dál. No, možná spíš pádí, žene, chvátá, utíká. Prostě toho máme docela dost – za sebou i před sebou. Kromě klasického provozu centra, podzimních prázdnin, které jsme si s dětmi náležitě užily, žijeme posledních několik týdnů hlavně Donborovým kněžským svěcením a děláním střechy na stavbě školy a kostela. Výrazně znát je to především zvýšeným počtem strávníků a množstvím práce.

Na stavbu chodí každý den, kdo zrovna nemá na práci něco jiného (salesiáni, dobrovolníci, pracovníci z Čech i odtud), protože čas se krátí a počasí už nám moc dlouho přát nebude, tak snad Pán Bůh dá, abychom střechu do zimy měly kompletní.
Donbor dnes odjel s Jaroslavem na duchovní cvičení, aby se na svůj velký den pořádně připravil. Na nás dobrovolnice tedy spolu s pracovníky zůstává chod centra pro děti. Ještěže už je zpět Desi! Je to vlastně jen spousta maličkostí, které přibyly na práci, ale je to znát a už se dost těším, až to bude za námi. Tak se za nás můžete modlit, hlavně tedy za Donbora, aby se dobře připravil, a za pracovníky, aby se jim na stavbě nic nestalo.

Jak už jsem naznačila, na začátku listopadu si děti mohly užít tři dny volna díky podzimním prázdninám. Této příležitosti jsme samozřejmě využili a připravili pro ně speciální program. 1. listopadu nám někteří odvážlivci předvedli své dovednosti v soutěži „Don Bosco hledá talent“. O den později jsme uspořádali podzimní olympiádu a poslední den volna jsme využili k výletu do Plovdivu, kde jsme navštívili moc zajímavé letecké muzeum.

Ne každý den je samozřejmě tak růžový jako tyto prázdninové. Vlastně je tu dost věcí, které mě trápí, mrzí a rozesmutní. Asi před dvěma týdny se takových věcí nakupilo hned několik.

Bylo sobotní odpoledne a jako obvykle jsme šli s dětmi hrát hru. Po dlouhé době přišel jeden z kluků, který nám poslední dobou dělal problémy a starosti. Je velmi chytrý a talentovaný, ale tak jako všechny naše děti, to nemá doma lehké a v poslední době se chytil špatné party. Měla jsem radost, že se zase ukázal, ale podvědomě jsem se maličko obávala, jestli se něco nestane. A průšvih na sebe nenechal dlouho čekat. Během chvíle došli i jeho noví kamarádi a začali dělat problémy. Evidentně se chtěli předvést. My jsme si jich snažili nevšímat a hrát hru, ale v podstatě to nešlo. Dokonce vylezli na střechu jedné z budov a domlouvání nepomohlo. Až policie vše vyřešila. Nic závažného se nestalo, ale bylo to nepříjemné. Co je ale nejsmutnější, že se té party nejspíš chytili i další kluci, kteří k nám chodili.

Aby toho pro ten den nebylo málo, shodou okolností jsem pak večer zjistila, že když jsem v týdnu nechala kluky z dětského domova, aby si chvíli zahráli pingpong, ukradli mi jednu z pálek. Nejprve jsem si toho nevšimla, ale když se na to přišlo, hodně mě to zamrzelo. Už několikrát jsem vám psala o tom, jak jsem za pingpong ráda a jak mě to s těmi kluky baví. Doufala bych, že všechno to úsilí a zájem o ně bude mít ovoce alespoň v tom, že se na ně budu moct v základních věcech spolehnout. Tohle jsem ale považovala za velkou ránu pod pás. Asi po týdnu se nakonec ukázalo, že ten kluk, který se mnou trénuje, o tom nevěděl a jeho kamarádi to udělali za jeho zády. Jestli to tak skutečně je, nevím. Chci ale věřit, že to tak bylo.

Víte, já si opravdu myslím, že na maličkostech záleží. Drobnosti mohou povzbudit i unavit, člověku pomoci i ho zničit. Třeba když prožijeme pěkný výlet s dětmi nebo se povede hra. Nebo když mi spoludobrovolnice navzdory mé špatné náladě nejdou z cesty (byť by to jistě bylo bezpečnější a rozumnější), ale snaží se mě povzbudit a rozveselit.
Naopak, stačí drobné lži, které jsou s našimi dětmi na denním pořádku (oni totiž moc dobře vědí, co chceme slyšet), aby člověka vyčerpali. Je opravdu unavující si pořád dávat pozor na to, kdo vám co říká a muset neustále zvažovat, jestli to je pravda nebo ne. Stačila taková klukovina jako je ukradená pálka, abych téměř ztratila veškerou důvěru v naše děti a chuť s nimi pracovat. Stačilo málo – jen o něco větší důvěra rodičů v to, co děláme – aby se ten kluk nedal dohromady s grázlíky a nestrhával sebou i další. Stačil by jeden člověk, který by je dokázal mít rád tak, jak oni potřebují, a nemuselo by se stávat, že se řežou. Stačilo by, kdyby jejich rodičům někdo řekl (dřív), jak se ke svým dětem mají chovat a jak je vychovávat, a nemuseli by mít tolik problémů.

Nejde o to, napsat výčet věcí „co by, kdyby“. Jde mi o to, že náš život se skládá z maličkostí. A já bych našim dětem tak strašně moc přála, aby jejich životy byly tvořeny převážně pozitivními maličkostmi!

Hodně často si to teď připomínám – že si na drobnostech mám dát záležet. A vám přeji totéž – ať nezapomínáte dělat lidem kolem sebe malé skutky lásky a přispět tak svou maličkostí k tomu, aby byl svět lepším místem k životu.

zpět na novinky