Bulharský zpravodaj - říjen 2017

Milí čtenáři,

vítáme Vás u prvního čísla nového školního roku, které konečně dorazilo. Bůh tvoří neustále nové věci, a to i tady v Bulharsku. Dobrovolníci si předali štafetu, na další rok zůstala pouze Anežka K. Salesiánskou komunitu posílil Jean-Paul z Konga a pro zpravodaj poskytl rozhovor. Program se vrátil do obvyklých kolejí, ve Staré Zagoře se rozjely kroužky, v Kazanlaku proběhla dvě poprázdninová animátorská setkání.
Ani stavba nestojí stranou. Přes léto ji opět spravoval Slávek Kriegler a během října podél zdí vyrostlo lešení.
Tento rok také slavíme. Otec Petr Němec oslavil 40 let kněžství. V obsáhlém rozhovoru, který bude do konce roku vycházet na pokračování, se vrací ke svým kněžským i salesiánským kořenům.
Příjemné čtení Vám přeje redakce Bulharského zpravodaje.

Redakce Bulharského zpravodaje

Zpravodaj k tisku: 1710-tisk.pdf

Animátoři pokračují

Od 6. do 8. října proběhl animátorský kurz, který je pokračováním z minulého roku. 
Nejzajímavější byla hra, ve které jsme po celém domě hledali obálky se stopami, abychom mohli zachránit Babu Jagu a dobrého mága, který vyrobil kouzlo k návratu všech dobrých čarodějnic a mágů. Druhým bodem, který mě zaujal byla přednáška Pixi, která nám pomohla pochopit myšlení lidí v různém věku.

Anton Antonov, animátor

Galerie z průběhu kurzu

Noví animátoři nastupují

Od 20. do 22. října proběhlo první setkání animátorského kurzu. Animátorský kurz je výborné místo ke zdokonalování sebe a přibližování se Bohu. Scházíte se s mladými z celého Bulharska, seznamujete se, společně se učíte, hrajete si, modlíte se a pracujete v týmu. To vše se dělo na tomto setkání animátorů v Kazanlaku u salesiánů. My, mladí, se zde cítíme jako doma. Jsem vděčný všem, kteří organizují tyto kurzy a věřím, že se ještě mnoha věcem během dalších sedmi setkání naučíme.

Ivan Stojančev, animátor

Komunitní úterky na stavbě

Během října se celá komunita zapojila do stavění lešení kolem nové stavby. Lešení poslouží k_dodělání střechy, k_uchycení oken a k_pracím na fasádě. Během listopadu bychom rádi dodělali střechu na vzdělávacím středisku. Nyní hledáme různé firmy s_nabídkami na okna. Financí zatím moc není, ale děláme, co se dá a na co je. Více vám snad prozradí fotky.

otec Martin Jílek

Jean-Paul Mutombo Matala Yann

Bulharskou komunitu rozšířil Jean-Paul z Konga.

Proč saleziáni? Jak jsi se k nim vlastně dostal?

To je dlouhý příběh. Pocházím z města Lubumbashi, z Demokratické republiky Kongo. Už od dětství jsem chodíval do oratoří vedených bratry salesiány a když jsem pak byl starší, věděl jsem, že chci pro společnost taky něco dělat.

Tak jsi vstoupil do řádu?

Ano, v 18 letech jsem cítil, že život v řádu je pro mě správnou cestou, vstoupil jsem do řádu a o rok později se dostal do salesiánské komunity Bakanja Magone, kde jsem, ostatně jako každý aspirant, začal učit ve škole. Taky jsem se hodně podílel na jednom salesiánském projektu. Když je v Kongu dítě nařčené z_čarodejnictví, rodina ho vyžene. My jsme pak těmto dětem poskytovali azyl a_pracovali s jejich rodinami. Vyhráno bylo, když se po nějakém čase mohlo dítě zase vrátit zpět domů.

A noviciát? A jak do tohodle příběhu zapadá tvoje misijní činnost tady?

Jak už jsem řekl, v komunitě bylo mnoho zahraničních misionářů, co mě velmi inspirovali. Uměli jazyk, znali tradice; všechno to na mě silně působilo. Tak jsem napsal provinciálovi, že jsem k dispozici pro misijní díla a ať se mnou naloží jak myslí.

Tak tě poslal do této komunity?

Původně jsem měl skončit ve Rwandě a až na poslední chvíli jsem zjistil, že mě cesty Páně zavedou krapet dál. Provinciál mi dal adresu místa, kam mě posílá a na ní stálo „Europe“. Trochu mě to zaskočilo, ale proti jsem samozřejmě nebyl.

A jak se ti tu zatím líbí? Netvoří kulturní rozdíly příliš silnou bariéru, přes kterou by nebylo možné svůj apoštolát vykonávat?

Kultura je tu vskutku jiná, počínaje jazykem, který mi dělá veliké těžkosti. Nicméně co se ostatního týká, je asi příliš brzy soudit. Snažím se zatím naučit jazyk a hovořit s mladými, neboť tím člověk poznává kulturu nejlépe [odpovídá s výrazem moudrého kmeta]. Líbí se mi tu moc a nemám z ničeho obavy. Když člověk ví, že jeho kroky vede všemohoucí Otec, není důvod se něčeho bát…

Rozhovor vedl Tomáš Reichel

Výlet do Jambolu

Dne 22. 10. jsme vyjeli s osmi nejšikovnějšími dětmi na krásný nedělní výlet do Jambolu, kde jsme strávili společné dopoledne v parku na prolízkách. Poté jsme vyrazili do Pravdina. Na děti si užily krásnou přítomnost zvířat. Výlet jsme zakončili návštěvou v archeologickém muzeu. Prohlídli jsme si starobylé vykopávky a zažili mnoho srandy.

Anežka Kotrbová

40 let kněžství

Otec Petr Němec v tomto roce oslavil 40 let kněžství. K této příležitosti přinášíme rozhovor na pokračování, který se služebně nejstarším bulharským misionářem vedl Václav Jakubíček.

Mohl byste se nám představit?

Jmenuji se Petr Němec, narodil jsem se v Lysé nad Labem. No už je mi 67, hrůza. A základka, střední škola v Praze, průmyslová automatizační technika v Karlíně, potom rok na vysoké škole strojnické, no a potom už jsem vstoupil do semináře v roce 1970.

Kolik let tedy kněžství slavíte?

V semináři jsem byl dva roky, pak jsme šli dva roky na vojnu a svěcený jsem byl v roce 77. Takže letos je to 40 let, Bohu díky, takže Pán Bůh mě dopřál tenhleten věk.

Kdy jste poprvé zatoužil být knězem?

Je fakt, že nevím tedy kolik mi bylo. Když jsem byl ještě v první třídě, tak se myslím mamka ptala čím bych chtěl bejt. Taťka byl kostelník, takže jsem nakreslil jak tahá za zvon, jak panu faráři slouží, no ale tak to nějak pominulo. Pak v patnácti před průmkou, to se taky ptala, to ale bylo daleko, abych to ještě řešil. No a potom po maturitě jsem prožil duchovní obnovu pro mládež a tam pater s každým mluvil tak pěkně: "A čím třeba bys chtěl být?" Říkám mu tak asi inženýr, protože jsem přijatý na výšku. "A co kdybys měl být knězem, co na to?" "To nevím jako, to je asi daleko." No tak mě pozval do skupiny takový kytarový, s jedním kamarádem jsme hráli, zpívali, jezdili jsme po okolí, to byl 69. rok, takže se dalo hodně věcí dělat. No a začal jsem číst bibli, modlit se víc, takže to bylo takový. No tak jsem začal ministrovat a číst různé knihy. Taky se to kolíbalo, ale přece jen mi začala vrtat ta otázka. Mám na to, nemám na to? No a pak jsem vzal knížku Jeremiáš a tam právě Bůh, že ho volá prorokem, a on říká ne, jsem přílíš mladý, neumím mluvit. No to já jsem taky nikdy nechtěl nikde mluvit, nebo někoho učit nebo tak, jsem si říkal hrůza, a tam jsem pochopil, že to není jenom moje věc, že to je věc Boží, jestli člověk má být knězem nebo ne, tak Pán Bůh se postará, aby člověk měl ty kvality, tak jsem se přihlásil s tím kamarádem do semináře na začátku roku 1970.