Připravující se dobrovolníci jsou v půli cesty

Ocitli jsme se v polovině kurzu Cagliero, příprav na dobrovolnou službu. Čtvrtý víkend probíhal v Koclířově u Svitav (pro ty, kteří nejsou až tak zběhlí v zeměpise, je to blízko Svitav). Po pátečním příjezdu nás přivítala slušná vrstva sněhu a tma. Instrukce zněla jasně: Najít kostel a hned vedle něj bude naše ubytování. V tom ale právě byla ta zrada! Kostely jsou zde totiž dva. Později jsme však zjistili, že u jednoho z nich se nachází pouze hřbitov a hospoda. Podle těchto nenápadných indicií jsme dospěli k závěru: tam asi bydlet nebudeme.

Po úspěšném vyhodnocení situace a nalezení místa určení, včetně správných vstupních dveří, jsme se mohli navzájem srdceryvně přivítat, ubytovat se a v labyrintu chodeb najít jídelnu, kde nás netrpělivě vyhlížela večeře. Po této zasloužené tělesné posile přišla na řadu posila duchovní, a to modlitba s uvedením ke ztišení, které jsme téměř bez mluvení museli s menšími, v druhé polovině s většími obtížemi vydržet až do sobotního večera.

Nevšedním zážitkem s krásnou atmosférou byla celonoční adorace, u které jsme se po třicetiminutových intervalech všichni prostřídali. Slovy jedné nejmenované dobrovolnice Markétky P.: „Připadala jsem si jako na soukromé audienci.“

V sobotu jsme se duchovně obnovili pod vedením provinciála (vrchního velitele) Salesiánů, P. Petra Vaculíka, který do nás vléval podněty pro zamyšlení, jak se ponořit do ticha nejen zvenčí, ale i uvnitř, abychom byli blíže Bohu a slyšeli jeho hlas. Měli jsme také možnost přistoupit ke svátosti smíření. Během celého nemluvícího dne jsme ve svých rozhovorech s Bohem probírali ožehavá témata svých rozhodnutí, obav, proseb o požehnání, nejistot, … Důležité pro nás byly také rozhovory s bývalými dobrovolníky, které nám pomohly formovat konečné rozhodnutí. Kam jet, jestli vůbec, na jak dlouho. Pořád ale ještě byla trocha času.

Po důkladném zvážení, které bylo velkým krokem pro nás, ale obrovským skokem pro lidstvo, jsme (skoro všichni) své ANO stvrdili při večerní mši svaté umístěním vlastnoručně vyrobených vlajek na konkrétní státy mapy světa. Našemu rozhodnutí a cestě požehnali všichni tři přítomní kněží, interně zvaní též jako svatá trojice.

Nedělní den byl slavnostní. Zahájili jsme jej jako každý den modlitbou v kapli a spolu s místními domorodci jsme slavili mši svatou ve zdejším kostele (v tom bez hřbitova a hospody). Následovalo tradiční focení a slavnostní koulovačka, kterou vybraní jedinci měli i s ochutnávkou sněhu. Po předkrmu jsme slavnostním krokem vkráčeli do hospody na neméně slavnostní oběd, tradiční vepřo knedlo zelo. Pak už zbývalo jen sbalit si věci. Po rozloučení jsme slavnostně a s pevným rozhodnutím zamířili do svých domovů začít plánovat naši cestu, naše poslání.