Letní dobrovolnické střípky

„Shánění finančních prostředků na dobrovolnou službu nebude problém.“ To jsem slyšela několikrát od různých lidí, kteří s tím mají zkušenosti. Ok, jsem klidná. Všechno se nějak poddá. „Hlavně si udělej rozpočet, to je základ.“ Stvořila jsem rozpočet a mírně jsem znervózněla. Potřebuju kolem 60 tisíc, což je částka, kterou člověk nenajde na chodníku.

Plán byl jasný. Nechci finančně ždímat svou rodinu, kamarády a spolufarníky důchodového věku. Oslovím firmy, které nepočítají každou stovku a rády podpoří dobrou věc už jen pro svou lepší image. Aspoň taková byla moje představa. Pomoc mi nabídl taťka a oslovil několik svých známých, kteří vlastní více či méně velkou firmu. I já kontaktovala pár podniků. Výsledek? Tak jednoduché to není. Firmy už většinou mají vybrané projekty, které dlouhodoběji podporují, takže nehledají další příležitosti, kam nenávratně investovat

Tou dobou už ale několik mých kamarádů a známých vědělo, kam se chystám, a aniž bych jim o peníze říkala, na oficiálním účtu mi od nich začaly přistávat velkorysé částky, za které jsem velmi vděčná. S kamarádem Georgem, skvělým písničkářem, jsem domluvila skromný benefiční koncert na nádvoří lomnického zámku. Předpokládala jsem, že se vybere pár korun. Fialové tisícikoruny jsem v pokladničce s nápisem 'vstupné dobrovolné' opravdu nečekala.

Původní plán moc nevyšel. Vlastně moje představa se s realitou vůbec nepotkala. Díky firmám nemám nic, ale díky vám mám momentálně sesbíráno necelých 45 tisíc kč. Koupila jsem letenku a začínám balit :)

Děkuji vám všem, kteří jste mě podpořili a podporujete, a to nejen finančně. Utvrdila jsem se v tom, že zejména na svou rodinu a kamarády se můžu vždycky spolehnout. Díky, vážím si toho!

Markéta, dobrovolnice v Indii

Svahilsky snadno a rychle? Tak to opravdu nefunguje. Původní velké nadšení se krůček po krůčku stává spíše morálním bojem s vlastní motivaci a chuti. Najednou to není super výzva, ale pořádný boj. Člověk si řekne - jasně, trocha gramatiky, pár slovíček, to půjde samo! A ono je to úplně jinak - pořád nějaký problém, otázka za otázkou. Vůbec to není tak snadné, jak jsem si na začátku naivně myslela.

Svahilština (Kiswahili) je bantuský jazyk (patřící do nigerokonžské rodiny jazyků) používaný ve východní Africe, a vedle Keni a Ugandy je i v Tanzanii svahilština úředním jazykem. Až na pár dalších afrických států se svahilština nikde jinde nepoužívá, proto je celkem problém sehnat nějaké učebnice a materiály, byť přeložené do angličtiny, nemluvě o češtině.

Od bývalých dobrovolníků se mi povedlo získat nějaká ta slovíčka a základní fráze sepsané na pouhých čtyřech stránkách, ale i toto je v celku dost. Je to přeci úplně jiný jazyk než nám známé indoevropské jazyky, dále se dělící na slovanské, germánské, románské jazyky, atd.

Když jsem si o svahilštině zjišťovala nejrůznější informace, tak jsem až s úžasem (možná i s malou vírou a nadšením) koukala na číslo 40 %, což odpovídá procentuální hodnotě cizích (přejatých) slov, většinou z angličtiny. Jůůů, tak že by to nakonec nebyla až taková hrůza?! Kde pak, až taková hitparáda to teda není, občas se ukáže slovíčko vypadající anglicky, ale to mi opravdu stačit nemůže. Na druhou stranu si člověk řekne, že to je přeci tak krásné, když si jazyk zachovává svojí původní podobu. Třeba takové hranolky s kuřetem si Tanzánci jen trochu upravili na Chipsi Kuku. Jazyk je klíčem ke kultuře a k místním lidem. Proto ať už bojuji sebevíc a mám už svahilská slovíčka polepená po celém pokoji, přeci to stojí za to se s tím jazykem trochu potrápit. A proto jedeme dál s heslem HAKUNA MATATA! (žádný problém/nic není problém).

Renata Szpyrcová, dobrovolnice v Africe

V červenci jsem hlavně řešila všechny potřebné papíry pro získání víz (mimo jiné i letenku na 7.9.!). Kdybych to měla udělat znovu, budu to mít daleko rychleji, protože už spoustu věcí vím. Ale protože jsem neměla koho se zeptat na radu (do Ghany pojedu jako úplně první český salesiánský dobrovolník), bylo to dosti obtížné.

Zatím mám stále víza od dětí z mateřské školky:

Nyní potřebuji nějaké informace, co si přivézt za věci a co tam budu dělat. Zároveň mi zbývají tři očkování (meningokok, vzteklina a cholera s Escherichia Coli - více se zeptejte mé sestry Leni, zdravotní laborantky nebo internetu). Také se stěhuji z bytu v Brně zpět do Tišnova. Mám před sebou poslední týden v práci. Poté potřebuji oběhnout několik úřadů a míst. A rozloučit se s lidmi. Přiznávám, že při loučení nesmím myslet na to, že je to na rok a že se během toho roku může stát spousta věcí. Abych správně mohla působit v Africe, musím tam být nejen fyzicky, ale i myšlenkami a srdcem. Přesto toužím být mnoha lidem tady stále nablízku.

Petra Šmardová, dobrovolnice v Ghaně