Pouštní oáza mé duše-nádherné pouštní zážitky od salesiánské dobrovolnice Jany

Víkend utekl jako voda a v pondělí ráno mi přišla zpráva, že ve tři odpoledne mám domluvené místo v autobuse do Korr. Tak konečně jsem se dočkala. Budu cestovat tím africkým přeplněným autobusem s nákladem na střeše vysokým snad stejně, jako je samotný autobus. Plná očekávání a nadšení jsem se nemohla dočkat třetí hodiny. Na místo jsme dorazili radši s předstihem, skoro 20 minut před plánovaným odjezdem. No a co se dělo dál, to jsem si po cestě zaznamenávala do mobilu, abych vám mohla zprostředkovat to dobrodrůžo tak, jak jsem ho prožívala tehdy :-)

15:00 (čas odjezdu): V autobuse jsme 4 a všechen náklad vedle autobusu stále zůstává na zemi – 15:30 Autobus se začal pomalu naplňovat a náklad přesouvat na jeho střechu – 15:38 Mám spolusedící. Přisedá si ke mně mlaďounká maminka s nemocným miminkem. Její manžel, starý pán s pasteveckou holí, se rozčiluje, že dostala místo vedle mzungu (běloch) a ne vedle něj. Maminka se tajně usmívá. Je oblečená v tradičním obleku kmene Rendile, má překrásné korálkové šperky. S jejím příchodem se v rozpáleném autobuse začíná rozléhat silný zápach dlouho nemytého, upoceného těla – 15:50: Maminka mi nabízí sušenku. Hluboce poctěná ji však odmítám. Miminko má hlad, pláče, až se zalkává, špatně se mu dýchá přes hustou, zelenou rýmu. Maminka kojí – 16:15 Autobus je zaplněn, náklad naložen. Řidič si všiml nějaké poruchy mezi předními koly a začal opravovat autobus –16:52 Vyjíždíme, hurá :-) –16:53 Moment. Zastavujeme o 5O metrů od místa vyjetí. Dojeli jsme k místnímu svářeči, který pokračuje v opravě autobusu – 17:00 Podruhé vyjíždíme – 17:01 Znova zastavujeme. Zapomněli jsme naložit tři pasažéry – 17:03 Opět zastavujeme, tentokrát natankovat. Po pár minutách se vydáváme na cestu, snad už doopravdy – 17:22 Panečku! Vidím prvního velblouda mezi krávami :-) To je hustý – 17:39 Wou, nová dřevěno-kožená architektura a dětská hra - závody v kutálení kanystrů s vodou – 17:43 Velbloud číslo 2 – 18:08 Velbloud číslo 84. Tráva zmizela. Stromy zmizely. Asfaltová cesta zmizela. Oblečení na lidech začíná mizet též – 18:15: 4 antilopy a jedna kostra mrtvé krávy – 18:21 Keře zmizely. Velbloudi zmizeli. Vysazujeme 2 pasažéry - uprostřed pouště – 18:34 Miminko počtvrté pláče, má počtvrté hlad. Já už taky – 18: 4O Teplota v autobuse začíná výrazně stoupat, po zádech mi teče pramínek potu, voda v láhvi mi dochází. Maminka vedle mě rozpoznala, že miminku je vážně horko v zimní čepici, kterou má na zpocené hlavičce, a vysvobozuje ho z ní – 18:57 Miminko vedle mě zmizelo, cítím jen jeho horkou hlavičku vedle mé ruky a slyším jeho těžký dech. Ostatní spolucestující zmizeli též. Je tma – 19:03 Přestávka na toaletu. Vystupují pouze muži, v okolí nejsou žádné keře. Přála bych si být na okamžik mužem – 19:15 Vyšel měsíc, můžu rozpoznat krajinu v okolí - písek – 19:26 Právě jsme překonali 2 betonové mosty, ano, v poušti. Řidič požvýkal už víc jak polovinu čajových lístků v zakázaném plastovém sáčku, aby neusnul – 19:40 Míjíme třetí most. Objíždíme ho zprava – 19:52 Míjíme kaktus 20:04 – Maminka vedle mě vytahuje mobil. Ano, mobil – 20:15 Přijeli jsme do Korr. Čekám, než vyloží náklad, poté mě zavezou rovnou do misie. Nějaký chlapec na mě mává – 20:18 Chlapec zmizel. Ze tmy se ozývají dětské hlásky: Mzungu, how are you? (Běloško, jak se máš?). Nikoho ale nevidím – 20:48 Přijíždím do misie. U brány mě čekají dvě dobrovolnice a tamní kněz. Je tu parádně horko. Myslím, že to bude super :-)

A taky že bylo :-)

Ocitla jsem se v ráji. Africkém ráji. Žádné odpadky a pach z tlejících zbytků, žádná špína. Žádné troubící matatu, před kterými musíte uskakovat. Žádný smog. Žádné dopravní zácpy. Žádný hluk. Žádné pokřikování a žebrání, žádné sexistické narážky mužů, žádné nepřátelské pohledy, nebo výhružky, žádní zloději. Žádní falešní přátelé a skuteční nepřátelé. Žádné "prokletí" bílé kůže. "Bože, to už jsem umřela a ocitla se přímo v nebi?" "Ne, Jane, to je ta krása panenské Afriky, o které jsi snila, když jsi byla malá a o kterou jsi se ve zdevastovaném Nairobi a jeho okolí tak bála, že už neexistuje. Právě tady budeš usínat každý večer pod nebem plným hvězd a při otevřeném okně za zvuku afrických bubnů a podmanivých zpěvů. Právě tady budeš každé ráno vstávat a vystupovat na blízký kopec, abys viděla východ afrického slunce, těšila se ze zvuků probouzejících se maňat (maličké vesničky), cinkotu zvonků stád, dětského smíchu. Právě tady se budeš procházet pouští, sama, ale zcela bezpečně, beze strachu. Právě tady budou za tebou vybíhat z maňát malé, nevinné, důvěřivé a špatnými zkušenostmi nepoznamenané, nahé děti, budou tě beze strachu zdravit, smát se na tebe, hladit ti vlasy, mluvit na tebe cizími jazyky, ale i přes to si budete srdci tak blízko. Právě tady tě budou lidé srdečně zdravit, zvát tě do svých dřevěno-kožených chýší, dávat ti pít čaj, aniž by po tobě chtěli peníze, nebo věcné dary. Právě tady budou mít k tobě respekt a úctu i muži, aniž by za tebou viděli milenku, manželku, nebo finanční zajištění. Právě tady nalezneš skutečné přijetí i přes to, že máš bílou pleť. Právě tady poznáš, jaké to je být součástí salesiánské komunity, budeš s nimi jíst u jednoho stolu, modlit se s nimi téže modlitby, smát se s nimi i sdílet jejich starosti. Právě tady budeš součástí salesiánské rodiny. Právě tady mi budeš tak blízko. Právě tady nalezneš pokoj pro svou rozbouřenou a bolavou duši. Právě tato poušť bude pro tebe skutečnou oázou."

Doteď mě mrazí, jak překrásný předvánoční dar jsem dostala.

V Korr jsem strávila týden. Byly to překrásné dny, kdy jsem se mohla vnitřně zastavit, ačkoli jsem se denně procházela několik hodin pouští. Zklidnit se, ačkoli se všude ozýval dětský smích a zvonce stád, zpěv pouštních ptáčků i vanutí horkého větru. Odpočinout si, ačkoli jsem vstávala při rozednění, abych mohla vidět to kouzlo afrického rozbřesku a pozorovat nové a nové cestičky a stopy v písku po nočních procházkách zvířat, hmyzu..., a usínala pozdě večer za zvuku neuvěřitelně krásných a podmanivých zpěvů kmene Rendile. Nacházet každé ráno pod mou předpokojovou rohožkou nová a nová zvířátka, jako štíra, jedovatého pavouka..., aniž bych musela někam chodit a složitě je hledat pod kameny (moje zoologická část duše jásala a zdejší dobrovolnice se mnou, protože takové exempláře za celou dobu jejich působení ještě neviděly a já je potkala hned během jednoho týdne :-) ). Opět se přiblížit Bohu, ačkoli jsem netrávila tolik ze svého volného času v kostele, nebo kapli. Vnitřně načerpat, ačkoli okolo byla jen vyprahlá polopoušť, písek, kameny. Hrát si s dětmi beze strachu z jakéhokoli špatného nařčení, ačkoli jsme se neznali, nemluvili stejnými jazyky a děti na sobě často neměly ani oblečení. Mohla jsem pozorovat, jak místní mladí lidé v salesiánském středisku krásně pracují s dětmi a připravují pro ně program, aniž by je bili hadicemi, klacky... a přitom dokázali ve čtveřici bez sebemenších problémů ukočírovat více jak sto malých dětí. Mohla jsem pozorovat ryzí dětskou radost, beze strachu, bez obav, bez známek násilí a zraněných srdíček... Připadala jsem si jako ve snu. V tak překrásném a kontrastním snu oproti tomu, co jsem prožívala v bolavé Langatě. Jak jsem byla za tak krásný sen vděčná. Ještě větší radost jsem měla ale z toho, že to všechno vlastně není sen, ale každodenní realita. Stejně skutečná, jako násilná realita v Nairobi, stres a přepracování v naší zemi... Neuvěřitelně mě těší, že na naší planetě jsou místa, jako toto. A jsou skutečná.

Na konci týdne jsem dostala informaci, že pan ředitel potřebuje, abych se vrátila zpět do Nairobi a pokračovala na novém programu pro středisko. Jak těžce se mi odjíždělo z místa, kde jsem se poprvé v Africe cítila skutečně přijatá, jako doma. Z místa, kde mě měli lidé rádi, kde vládne pokoj a mír. Ale jak se říká, je čas na odpočinek a čas na práci, a tak jsem si sbalila ta svoje tři trička, která se mi tu horkem a neustálým přepíráním pořádně roztáhla do velikosti těhotenské módy :-), rozloučila se s tamní salesiánskou rodinou, naposledy si nabrala vlažný písek do sandál, nadechla se teplého nočního polopouštního vzduchu a vydala se zpět.

Pastevecký kmen Rendille,

je dalším kmenem, mezi kterým jsem se pohybovala a který mi nepopsatelně přirostl k srdci. Město Korr je rozsáhlou oblastí skládající se z obrovského množství maňat (vesniček) v níž žijí dva pastevecké kmeny na prví pohled velmi podobné Massaiům. Burundi a Rendille. Jsou to krásní (z vnějšku i uvnitř), štíhlí, poměrně vysocí lidé, kteří stále, navzdory technice a užívání mobilů ( :-) ) žijí velice tradičním způsobem života. Tradice a příslušnost k jejich kmenu jsou tu neuvěřitelně silné. Nosí tradiční oblečení (u žen často jen do půl pasu a u malých dětí někdy vážně úplně chybí), jehož každý prvek, korálkový doplněk, má svůj vlastní význam. Žijí v dřevěno-kožených chýších, které staví ženy (stavba jedné chýše zabere většinou tři dny a za svůj život jich staví hodně - při každém stěhování, při provdávání každé dcery). Ženy mají na svých bedrech prakticky všechny povinnosti ohledně domácnosti, výchovy, celé maňaty. Chodí sbírat dříví (všechny stromy a keře tu mají neuvěřitelně tvrdé ostny, takže je to mazec), nosí vody třikrát denně a to na vzdálenost řady km, vaří na ohni, i když je v chýši neuvěřitelné horko, rodí kopu dětí, vyrábí ozdoby, nádoby, pletou koše, misky, dojí dobytek, činí kůže... Dcery pomáhají matkám a starají se o mladší sourozence, dokud se samy neprovdají a nestanou se matkami. Synové se starají o menší stáda, nebo o stáda utvořená většinou z kůzlátek, která pasou poblíž maňat. Mladí muži zvaní Morani jsou s kozami/velbloudy na velice vzdálených pastvinách a jejich moranský život je opředený mnoha tajuplnými pověstmi. Jsou to borci, kteří dokáží přežít patnáct let v divočině polopouště, postarat se o sebe se vším všudy a nebojí se zabít lva, nebo vychytralé hyeny, aby ochránili stáda, nebo své rodiny v maňatách. Mají v životech svých maňat výsadní slovo, rozhodují o sňatcích děvčat, o pokoji, nebo bojích, o pravidlech... Morani se mohou ženit, ale nesmí zůstávat ve svých domovech, jíst jídlo připravené manželkou/rodinou, chodit do města, navštěvovat přátele, mluvit s ženami... Domů mohou chodit jen proto, aby zplodili dalšího potomka, jinak skutečně žijí v poušti. Starší muži (po skončení moranského způsobu života) pak žijí s rodinami, staví opevnění z ostnatých keřů a větví okolo maňat a ohrady pro zvířata, pasou stáda ve vzdálenějším okolí. V mnoha tradičních maňatach stále panuje animistické náboženství, obětování zvířat (prakticky se jedná o velkou zabíjačka s duchovním podtextem, maso ale lidé konzumují), praktikuje se tu obřízka obou pohlaví, která by měla zajistit věrnost po dobu nepřítomnosti manželů, dětské sňatky (děvčata mohou být provdaná již od prvních měsíčků, takže okolo 9ti let, a jejich manželé často bývají muži nad čtyřicet, padesát let...), mnohoženství, chybí jakékoli vzdělávání dětí... V katolických rodinách je situace trochu odlišná. Nenajdete tu ani mnohoženství, ani dětské sňatky, ženy doplňují tradiční oděvy tričkem pro zahalení hrudi a děti chodí do škol (nejen základních, ale už i na university - dva takoví jsou mí známí/kamarádi). Ale lidé jsou tu šťastnější a pokojnější. Tak přátelští. Tak svobodní svým srdcem. Život se tu netočí okolo peněz, neběží tu ani čas. Prostě se žije. Dneškem. Každý nový den je pro ně požehnáním. Každý východ slunce darem. Každý večer příležitostí k slavení, k tancům okolo ohňů a zpěvu. Děkováním za končící se den.

Samozřejmě i tady jsou problémy, kterým musí lidé čelit. Voda je tu slaná, půdu nahradil písek a kameny a slunce příliš ostré, nedá se tu tedy nic pěstovat a lidé jsou často odkázáni na pomoc z okolí a dovoz potravin ze vzdálených měst. Většina místních stád je nakažená brucelózou, jíž musí čelit všichni obyvatelé, nevyhýbá se ani dobrovolnicím a tamním kněžím. Někteří muži si dokáží vyrábět z pouštních rostlin alkohol, což se pak odráží na jejich chování vůči rodinám. Začíná se tu i přes obřízku a pevné tradice rozšiřovat nevěra, odchody manželů za jinými ženami, což má hodně silné dopady na opuštěné maminky. Jak mohou chodit se stády na několik měsíců na pastviny za vysokou horu, když mají doma 6 - 8 dětí? Jak mohou prodat stáda, když je to jediný zdroj obživy? Nevěra je tu skutečně velice bolestivá. Těžko rovněž odhadnout, jak se cítí děvčata, když jsou třetí, čtvrtou manželkou šedesátníka, pro kterého nemají větší význam, než rodička jeho potomků.

S postupujícím vzděláváním i tyto kmeny prochází postupnými změnami, které se tu nepočítají na roky, ale generace. Velice mě překvapilo, když mě jeden kamarád prováděl několika maňátami a povídal mi o tradicích i o tom že v některých maňatách se Morani rozhodli posunout věk sňatků děvčat až na patnáct let (a výš) a nechat jim možnost vybrat si svého ženicha ještě před tím, než si o ně řekne nějaký usedlý, ženatý muž. Stejně tak mě potěšilo, že ne každý muž dostane tu ženu, kterou chce. Rodiče mají rovněž právo postavit se za dceru a pokud jejich názory u Moranů uspějí, sňatek není povolen, stejně tak, jako tehdy, pokud se muž nestará dobře o současné rodiny. Dalším nemenším překvapením bylo, že pokud se rodina rozhodne poslat dítě na školu a to byť i jen na základní, má toto dítě výsadní privilegia toho typu, že se odsouvá obřízka, děvčata se nemusí provdat, dokud neukončí studia nebo dokud rodiče nerozhodnou jinak, chlapci nemusí odejít v Moranském věku do pouště... což zásadně ovlivní jejich život. Tito vzdělaní mladí lidé pak mají i větší možnost promlouvat k Moranům a nepřímo tak ovlivňovat další vývoj v maňátách, v níž mají i lepší postavení. Největším překvapením pro mě však bylo, že i tady začínají vznikat svépomocné skupiny nejen žen, ale i mužů, kteří bojují proti ženské obřízce (ta se tu provádí v kompletní podobě a přináší s sebou řadu zdravotních problémů pro ženy především při porodech...). Diskutují o ní s jinými ženami, matkami, staršími... Sama jsem měla možnost být na jednom takovém setkání a ačkoli jsem nerozuměla slovům, emoce a neverbální komunikace byla krásně čitelná. Tato záležitost není novinkou, ale boj proti obřízce z vlastních řad tu lidé vedou víc jak deset let. Ačkoli žádná z hrdinských bojovnic, o kterých jsem tolik slyšela, nakonec svůj boj nevyhrála a k nechtěně obřízce došlo třeba ve svatební den pod neuvěřitelným tlakem rodičů (ačkoli mladí snoubenci se oba shodovali na neobřezání), nebo dokonce třeba i během porodu prvního dítěte porodními bábami, které prostě nemohly dopustit, aby jedna z místních žen nebyla obřezaná. Nicméně i tak mám pocit, že je jen otázkou století, kdy snad lidé od tohoto mrzačení těl, které již dávno ztratilo svůj prvotní význam, upustí. Velice se mi líbil i přístup misionářů salesiánů působících v této oblasti. Nemění a neboří tradice. Nebojují za předělávání lidí na katolíky. Nejsou to kolonizátoři. Naopak, přistupují k lidem velice uctivě a snaží se jim pomoci právě v těch otázkách, které jsou pro ně bolavé, v otázkách lidské hodnoty, manželské věrnosti, zodpovědnosti za rodiny, distribuují potravinovou pomoc a samozřejmě se věnují dětem a mladým lidem. Jak mě těší, že ve středisku funguje početná skupina mladých místních animátorů, kteří připravují se salesiány řadu nejrůznějších programů pro menší děti. Funguje tu mateřská školka pro děti, ubytování pro žáky základní školy, menší nemocnice, farnost i oratoř pro děti.

Jsem velice ráda, že jsem měla možnost nahlédnout do života těchto lidí. Že jsem mohla sedět s nimi na zemi vystlané kozími kůžemi v jejich dřevěno kožených domečcích a pít s nimi tradiční keňský čaj s mlékem a cukrem. Že mě naprosto nečekaně, o to srdečněji pozvali na jejich tradiční svatbu a já mohla vedle otce ženicha (chápete, tak výsadní místo jsem dostala) pozorovat tu krásu pasteveckých tanců a zpěvů z takové blízkosti, sdílet s lidmi jejich radost a nadšení z tak velké události. Dech se mi až tajil. Srdce mi bilo vděčností. Bože, o tomhle se mi ani nikdy nesnilo a teď je to skutečností a já jsem součástí této krásy. Těch pár krůčků do tanečního chumlu jsem nakonec ani po pobídkách svatebčanů neudělala, abych nepopletla hlavu nějakému krásnému, štíhlému mládenci, nebo sobě, protože jednotlivé taneční prvky mají svůj význam, který neznám. A to víte, co by to mohl být za malér, kdybych tam někomu nevědomě kývla na svatební nabídku :-)

Přála bych si se zase někdy vrátit. Mám toto místo, tyto obyvatele, tuto panenskou přírodu, Afriku, nesmírně ráda. Nevím, jestli se mi to ještě někdy podaří, ale ten dar, co jsem tu dostala, mám hluboko v srdci, kde ho pouštní písek nepřekryje.

Vaše Jana